Wallander

Galerie severské bolesti. Tak zní nadpis jednoho článku o Wallanderovi. Zcela přesně vystihuje všechno. Kurta Wallandera musíte poznat sami. Už bylo dost všech těch kriminálek s uhlazenými, spořádanými, "obyčejnými" detektivy, kde bylo více hlavních postav, ale žádná "ta" výrazná, a kde hlavním cílem bylo prostě "jen" vyřešit případ. Nastupuje nová generace sociálně "odloučených" hrdinů, kteří se zcela obětují práci, provází je prázdnota a často neschopnost navazovat citové vztahy, či slušně vycházet s ostatními. Je to generace komplikovaných, nadřazených, cynických, samotářských, utrápených, pomuchlaných a vyčerpaných chlapíků. Jenže jsou to géniové a my diváci je milujeme. Chceme jim porozumět, poznat jejich uvažování, vcítit se do jejich postavy, do jejích pocitů a celkově jsou nám svou odloučeností, samotou a jakousi vnitřní bolestí velmi blízcí. Kenneth Branagh a jeho Wallander je jedním z takových mužů. Vizuálně i obsahově vytříbený koncept celého seriálu s utrápeným hlavním hrdinou se více než účelně prolíná se stejně tak melancholickým a depresivním prostředím a přírodou Švédska. Do těchto dvou silných stavebních prvků všech epizod prorůstá ještě ten poslední. Krutost a tragičnost spáchaných zločinů. To vše v Kurtovi vyvolává smutek, zdrcení a nepochopení, co se to vlastně se světem a lidmi děje. Zároveň však na ně i na jejich zoufalé zločiny dokáže pohlížet s jistým porozuměním. Je to tak, že člověk hroutící se pod tíhou vlastní bolesti a melancholie dokáže nad jiným utrpením, ač v podobě zločinů a těch, co se jich dopouštějí, projevit větší míru vcítění? Jsme šokováni a zdrceni nad chováním lidí, často nás míra hrůzných činů už nechává chladnými, jindy je dokážeme pochopit či se do nich vcítit. Šílená doba nutí lidi k šíleným činům. A nebo, šílení lidé dělají svými skutky ze světa šílené místo. Myslím, že platí obojí. Ve všech epizodách jsem v určitém okamžiku doslova cítila Wallanderovo rozpolcení a utrpení a často jsem měla doslova pocit, jako bych cítila jeho vnitřní bolest jen při pouhém pohybu či pohledu. Kenneth je jednoduše geniální. Osobitá a nádherná hudební stránka vždy jakoby mlčenlivě a jemně objímá celý děj. Stejně jako ty velké, ve větru se vlnící lány... Plus si mě získalo Kurtovo vyzvánění:) (08.11.2011)

Já ti nevím, Karle. Ze svaté trojice Sherlock, Wallander, Luther mi vylézá tahle severština jako slabší, odstrkovaný bratříček. Přestože Branagh se snaží hrát jako o život, jeho postava je nakonec na seriálu to nejméně zajímavé. Luther i Sherlock jsou brilantní mozky a je radost je sledovat při práci. Ve Fryově archetypální klasifikaci by představovali vyšší mimetický mód, tedy člověka se schopnostmi přesahující běžný průměr, ale podléhajícího vlivu společnosti a s tragickými vlastnostmi (u Sherlocka jeho neschopnost socializovat se, u Luthera nutnost dělat zlé činy pro větší dobro). Wallander však ztělesňuje nižší mimetický mód - obyčejného člověka, který dělá svoji práci. Branaghův hrdina nemá hi-tech hračky z CSI ani vybroušené uvažování doylovského typu, vlastně jeho nejvýznačnější vlastností je, že málo mluví a topí se v permanentní depresi. Nové informace o jeho případu se zpravidla objevují nikoli kauzuálními souvislostmi (hrdina na něco přijde, což ho přivede k další stopě...), ale zpravidla tím, že zločinec něco nového provede, zatímco Wallander neví, jak se hnout z místa a uchlastává se v depce. Má to samozřejmě i světlejší stránky (pochmurné ladění není úplně od věci, případy jsou docela zajímavé), ale jako úplná hitparáda se mi to nejeví. (29.11.2012)

Dobré detektivky. A také mini-sondy do duše člověka, který si neví rady sám se sebou. Krásně natočené, výborná kamera, hudba, herecké výkony...i zápletky jsou dobře vymyšlené. Jen mne příšerně vytáčí, jak amatérsky si někdy Wallander jako policajt počíná. Ponechme stranou, že tak labilní a nevyrovnaný člověk by snad neměl vybalovat ani banány v Lidlu...natož dělat u policie. Hodně mě na Wallanderovi - policajtovi štve jak hrozně pomalu reaguje, nezajistí ochranu důležitých svědků (kteří mu logicky dost často chcípají), nemá připravenou zbraň když jde do akce, nezajistí zbraň pachateli (a ten člověk se mu následně zastřelí...). Chodí do terénu bez průkazu a občas i s pistolí bez nábojů (WTF)...chodí s rozpřaženýma rukama směrem k pachateli, který na něj míří zbraní. Toto může dělat jen dement!:-) P.S Díl z Rigy byl v porovnání s ostatními strašný...scénáristé si ukrojili trochu moc velký krajíc. Měli by se držet Švědska...to jim šlo:-) (21.01.2014)

Kdybych chtěla bejt jó protivná, podotkla bych něco v tom smyslu, že tihle utahaní, vyhořelí kriminalisté mi přijdou podobní jeden druhému jako vejce vejci a rozdíly mezi vejci jsou schopné vnímat tak možná slepice, zatímco Faidra neztrácí podobnými podružnostmi čas. Jelikož po třech probdělých nocích s miminem s klubajícími se zuby nějak nemám sílu už ani být protivná, ocituju jen slova klasikova, že vyprávět o tragických věcech tragicky je jako jíst škvarky zalité rozpuštěným sádlem a přikusovat k tomu máslo a že kdyby se na olympiádě soutěžilo ve zdeptanosti, Švédsko by se dík Kurtu Wallanderovi topilo ve zlatě. Ani nevím, jestli jsem měla větší chuť toho chlapa vzít kolem ramen, objednat mu pivo a pak mu v nějaké přilehlé místnosti vyšukat mozek z hlavy, nebo s ním pořádně zatřást a sdělit mu, že člověk v jeho stavu nemá u policie co dělat. Jelikož Branagh pořád stojí za nějaké to zmuchlané prostěradlo mezi honem na lišku a odpoledním čajem, asi by to vyhrála první možnost, ale dost těsně. Nějak mi tihle detektivové s vyhaslým pohledem a permanentním strništěm přijdou jak beznadějný klišé a snaha chmurnit za každou cenu krapet laciná. Podobně jako Marigold jsem si vzpomněla na Larssonovo Milénium s tím rozdílem, že nehorázně přeceněná mi přijdou obě díla. No nic, pochmurně se zvednu ze své pochmurné židle v pochmurném domě v pochmurném severním kraji a půjdu zkontrolovat své nepochybně pochmurně se tvářící mládě, abych mu chmurně pomazala dásně mastičkou a zachmuřeně ho utěšovala "neřvi, trubko, bude hůř," ale ještě předtím dodám něco jen tak bokem pro ty, kteří se ohánějí sebevražednou depkou severských zemí. Depresemi trpí daleko víc Američanů a Kanaďanů než Skándinávců a co se sebevražedného skóre a duševního zdraví celkově týče, je na tom Švédsko nejen líp než země bývalého sovětského bloku, Čína nebo Japonsko, ale taky než ČR, Švýcarsko nebo Francie, ale vsadím se, že o galské pochmurnosti jste nikdo v životě neslyšel, n' est pas? Ať žije stádnost a stereotyp. Že si tady většina lidí honí triko žvásty o věcech, o kterých nemá ponětí, na to jsem dávno zvyklá, ale dělat to i v takovém tématu, to je příliš velký cynismus i na mě. (19.03.2012)