Wallander

Výborná série kriminálních příběhů, kde v roli policistů neuvidíte po zuby ozbrojené, svalnaté drsoně ani jasoně s kapacitou a výkonem mozku směle konkurujícími zařízením v NASA. Tyto příběhy ale mají jednu velkou výhodu, přibližují se postavě a práci policisty co nejblíže to jde. O to drsnější pak detektiv Wallander řeší případy. Přes zdánlivou obyčejnost si však Kurt Wallander rozhodně připíše dvě NEJ. V kategorii "nejubrečenější policista" prostě nemá konkurenci a taktéž bych ho ráda nominovala i do kategorie "policista s nejprotivnějším vyzváněním v mobilu". Stále však doufám, že bude plakat i zvonit v dalších příbězích, protože tohle je opravdu skvělé dílo. (06.04.2011)

Kurt Wallander je asi ta nejdepresivnější a nejsmutnější postava detektiva, která kdy spatřila obrazovku nebo plátno. Zajímavé je, že se už jedná asi o 3 adaptaci knižní detektivní série, kterou nejprve logicky zfilmovali Švédi jako filmy a pak následně jako seriál, aby se na to vrhli Britové. Musím pochválit, že se nerozhodli přenést děj do Británie, ale nechali ho stále ve Švédsku ve městečku Ystad, kde se natáčelo a natáčeli se i předchozí adaptace. Dokonce se ve stejné oblasti pohybovaly najednou 2 filmařské týmy točící právě osudy detektiva Wallandera. Jak britský, tak švédský. Ale působí malinko úsměvně, když všechny postavy hovoři anglicky, ale čtou si švédské noviny, nebo když píší email, tak nahlas předčítají text v angličtině, aby byl pak záběr na obrazovku s textem ve švédštině. Nicméně zpět k postavě Wallandera. Někoho tak unaveného a zničeného životem jste asi ještě neviděli. Kurt má rozpadlé manželství, těžké vztahy s otcem a v rámci případů mu umírá celkem dost velký okruh přátel, spolupracovníků nebo očitých svědků a to většinou přímo před jeho očima a pozůstalí si na něm vybíjejí zlost. Zkrátka jeho práce ho ničí, ale je to skoro to jediné co má, takže se jí věnuje v podstatě nepřetržitě. Není proto divu, že svoje pocity pak utápí v alkoholu, zanedbává hygienu a jeho fyzický a duševní stav není nejlepší. Většinu lidí by už tohle dohnalo k sebevraždě. To vše v naprostém brilantním hereckém podání Kennetha Brannagha, kdy mu uvěříte každou emoci. Season 1: Sidetracked: Úžasně natočená a hned šokující scéna, kdy se před Wallanderem upálí v poli řepky mladá dívka. Jsou zde vysoce kontrastní barvy, takže sytě žlutá pole a sytě modrá obloha evokují švédké národní barvy. Stejná žlutomodrá je pak používána i v úvodních titulcích. Firewall: Napínavý příběh, kdy člověk netuší, kam ho to zavede, ale vyústění mi přišlo přehnané. Globální kyberterorismus s cílem uvrhnout svět do chaosu se do takového prostředí moc nehodí. One Step Behind: Opět poctivá detektivka, kdy se nám Kurt propadá do stále větších depresí, jelikož zde je případ trochu osobnější, než jiné. Season 2: Faceless Killers: Tentokrát ožehavá otázka přistěhovalectví z arabských zemí. Seriál se s tím vyrovnává vkusně a Wallander zde zpraví jeden čin, který ho uvrhne do těžké deprese. The Man Who Smiled: Wallander tentokrát zpočátku uprchl na pár měsíců do klidu, aby se srovnal, ale žádost o pomoc od přítele, kterou nejprve odmítne, ale tragédio ho donutí se jí ujmout ho pomalu vrací zpět. The Fifth Woman: Pěkně vygradované a při emociálním závěru se konečně pro Kurta trochu blýská na lepší časy. Všechny díly jsou velmi nádherně nasnímány. Kamera zabírá záběry pěkné, ale zároveň trochu temné a tajemné krajiny jižního Švédska. A vše podepřeno velmi tklivou melancholickou hudbou. Nemůřu se dočkat 3. série, která se právě natáčí. (11.08.2011)

Já ti nevím, Karle. Ze svaté trojice Sherlock, Wallander, Luther mi vylézá tahle severština jako slabší, odstrkovaný bratříček. Přestože Branagh se snaží hrát jako o život, jeho postava je nakonec na seriálu to nejméně zajímavé. Luther i Sherlock jsou brilantní mozky a je radost je sledovat při práci. Ve Fryově archetypální klasifikaci by představovali vyšší mimetický mód, tedy člověka se schopnostmi přesahující běžný průměr, ale podléhajícího vlivu společnosti a s tragickými vlastnostmi (u Sherlocka jeho neschopnost socializovat se, u Luthera nutnost dělat zlé činy pro větší dobro). Wallander však ztělesňuje nižší mimetický mód - obyčejného člověka, který dělá svoji práci. Branaghův hrdina nemá hi-tech hračky z CSI ani vybroušené uvažování doylovského typu, vlastně jeho nejvýznačnější vlastností je, že málo mluví a topí se v permanentní depresi. Nové informace o jeho případu se zpravidla objevují nikoli kauzuálními souvislostmi (hrdina na něco přijde, což ho přivede k další stopě...), ale zpravidla tím, že zločinec něco nového provede, zatímco Wallander neví, jak se hnout z místa a uchlastává se v depce. Má to samozřejmě i světlejší stránky (pochmurné ladění není úplně od věci, případy jsou docela zajímavé), ale jako úplná hitparáda se mi to nejeví. (29.11.2012)

Duch Svatý nejvyšší seriálové trojice BBC. Oproti zbylým dvěma sériím možná není Wallander tak zábavný, napínavý a celkově vtahující, ale právě v něm žije ten duch správné kriminálky. Co víc, Švédské kořeny mu na krk věší tolik surovosti a deprese, že z něj šedivá atmosféra severského maloměsta přímo sálá a spolu s přenádherným obrazem i vtahující hudbou dokáže pohltit i přes jakési odosobnění hrdiny. To probíhá přesně po vzoru krimi minulého století: již zmíněné maloměsto s hromadou sériových a různě vyšinutých vrahů a především pak Wallanderovou uzavřenou povahou. Fakt, že se jedná o knižní adaptaci mu na jedné straně ubírá překombinovanými zápletkami a pozorností pouze a jedině na titulní postavu. Na stranu druhou z něj však vždy do konce dotažené opakující se téma beznaděje mezi britskými sourozenci činí unikát. Amen. (08.02.2013)

Ten, kdo se zajímá o detektivní literární žánr, už dávno ví, že kvalitní evropské detektivce se daří především ve Švédsku, a pokud vznikají dobré knihy, je předpoklad, že vzniknou i dobré scénáře. V 60. a 70. letech stály v evropském filmu a detektivním žánru nejvýše Francie a Itálie, ale kdeže je těm časům konec. Momentálně drží prapor Velká Británie a Švédsko se úspěšně dere do popředí. Takže vůbec není náhodou, že na téhle koprodukci se sešly právě štáby obou zemí. Vznikla nadprůměrná televizní minisérie, která svou atmosférou připomíná romány Pera Wahlööa. Jednotlivé kriminální případy mají obvykle společenský přesah a netýkají se jen selhání jednotlivce, ale vypovídají o stavu morálky v dané zemi. A obvykle se také nějakým způsobem dotýkají soukromého života hlavního hrdiny v podání špičkového charakterního herce Kennetha Branagha. Už proto, že jeho policejní vyšetřovatel je citlivý člověk, který si své případy až příliš pouští k tělu. Kvůli jeho nasazení se mu rozpadlo manželství a jeho citový život připomíná poustevníka v odlehlé jeskyni. Britské hvězdě zdatně sekundují další členové hereckého týmu a pomáhají překlenout drobné nedostatky ve scénáři, kdy autoři až příliš povolují uzdu fantazii. Výsledkem je série, která vysoce převyšuje cokoliv, co u nás v příslušném žánru v posledním dvacetiletí vzniklo. Napětí pomáhá budovat především hudba, ale za zmínku stojí i střih. Na televizní produkci velmi slušný počin, který by obstál i v přítmí kina. Celkový dojem: 80 %. (20.09.2010)