Slnečnica

"Blízka smrť ľudí zmení, zmení i city..." S. Loren i M. Mastroianni mi s týmto filmom urobili podstatne väčšiu radosť ako s Manželstvom po taliansky. Rýchla svadba predĺži talianskemu vojakovi dovolenku. Radovánky zachutia, pokúsia sa oblbnúť úrady i blázinec, ale nechali sa načapať...Za trest dostal Antonio kopanec do riti a ten ho odniesol až na ruský front. Po čase sa vojna sa skončila a Antonio sa nevracia. S. Loren balí kufre a vydáva sa na dlhú cestu do Ruska s nádejou, že si muža nájde...Dlhú cestu lemujú polia slnečníc, odtiaľ pravdepodobne ten názov. Pobyt v Rusku si s inými scénami nezmýlite, pretože okrem ruštiny znie i dobrá hudba s typicky ruskou balalajkou. Peniaze na akčné scény bojov v Rusku neboli, preto je tu len podivne urobená koláž záberov. Po filme som však uznanlivo pokyvoval hlavou, pretože sa končí tak, ako to v živote často chodí a tvorcovia sa z toho nesnažili urobiť gýč s láskou až za hrob a happyendom. 80%. (28.09.2014)

Silný námět svým tragickým příběhem připomene Leanův epos Doktor Živago, ke kterému ale Slunečnici chybí formát. Výtečná hudba vypráví víc než (v druhém dabingu od Cinemaxu hrozné) dialogy, připomněla mi sérii filmů o Angelice i toho Živaga. Rozpitvávaný začátek neodpovídá svižnosti vyprávění v závěru a tahle dvourychlost způsobila, že mi tu buď něco přebývalo, nebo hodně chybělo. Chtěl bych to jednou vidět s původním dabingem (Dabingové studio ČST Praha 1974). (25.03.2012)

Dôkaz, že aj melodramatický príbeh môže pôsobiť realisticky a doslova bolieť na plátne. Respektíve že aj na prvý pohľad cajdák o láske môže toho o bolesti života a lásky povedať tak veľa a úprimne. Slnečnice sú filmom pre trochu staršiu vekovú kategóriu, pre súčasných cynických dvadsiatnikov to môže byť neprekusnuteľné. Ale aj oni nakoniec na vlastnej koži zažijú, že život je jeden z najťažších, že nie vždy sme pánmi svojho osudu. Len dúfam, že nie na základe vojnových skúseností. Máloktorý pár filmovej histórie sa k sebe hodil tak, ako Marcello a Sophia, máloktorý režisér chápal oduševnelosť a otvorené srdce talianskych ľudí, ako Vittorio De Sica. Kúsok pod plným počtom, ale takto narýchlo ma nenapadá tak dojímavý film na úrovni, ktorý by som mohol odporučiť. (13.09.2014)

Ze všech lásek které spolu Sophia Loren a Marcello Mastroianni na plátně prožili, je tahle asi ta nejsmutnější. Potkali se na začátku války. To co bylo původně krátký románek užívajícího si vojáka a poblázněné holky, přerostlo do manželství ze zoufalství a poté do vztahu, který vydržel i roky odloučení. Z války se už nevrátil, ale Giovanna ví, že její milý Antonio žije a někde v Rusku na ní stále čeká, tak jako čekala ona na něho. Vittorio De Sica umí natočit i malý příběh jako nezapomenutelné drama. V pravdě banální zápletku rozvinul v hluboký a bohatý snímek plný silných momentů. Mohl se spolehnout jak na perfektní hudbu a skvělou kameru, tak na herecké mistrovství obou protagonistů. Loren hraje možná nejlíp jak jsem ji kdy viděl a Mastroianni za ní vůbec nezaostává. Závěrečná šestihvězdičková scéna na nádraží si zaslouží zařadit do zlatého fondu světové kinematografie. (12.07.2012)

Civilní dozvuk tragédie poslední války, která nebyla jen běsněním armád, ale rozdělovala lidi, lámala přirozený běh jejich životů a tvořila nová mezinárodní pouta a dramata. Po filmové stránce romance, těžící ze společného emocionálního jmenovatele ruské a italské školy, bohužel i po formální stránce však nabízí o poznání méně, než třeba Kalatozovovi Jeřábi táhnou. Kožich je ale kožich. De Sica a Mancini tu prokazují svou znalost řemesla bijákového spektáklu. (13.09.2014)