Veľká žranica

Ferreriho kritika naší společnosti. Jeden ze smrtelných hříchů, obžérství, páchá většina této společnosti pravidelně, i když v menších dávkách, než-li hlavní hrdinové tohoto snímku. Marcello, Michel, Philippe a Ugo se rozhodnou doslova užrat k smrti. Tento dle jejich názvu gurmánský večírek, se stane víkendem obžérství a smilstva, jednodušeji řečeno žraní a sexu. Najaté děvy lehkých mravů by ustály ten sex, ale přežírání je donutí společnost opustit. Pouze paní učitelka, skvěle ji zahrála Andréa Ferréol, je stejným, možná i větším "hovadem" než čtveřice kamarádů. Ironický pohled na svět nás doprovází celé dvě hodiny a přímočarý průběh si přes hromady jídla, říhání a prdů v klidu dojde k očekávanému konci. Herecký koncert všech účastníků. (28.11.2011)

Velmi zajímavý film, který nevšedním a neotřelým způsobem kritizuje stav společnosti a jeho konzumního způsobu života. A krásné herecké výkony filmových velikánů. Čtyři přátelé: restauratér, kuchař a cukrář Ugo (výborný Ugo Tognazzi), televizní pracovník Michel (nevšední Michel Piccoli), pilot Marcello (skvělý Marcello Mastroianni) a soudce Philippe (vznešený Philippe Noiret) jsou úspěšní muži. A právě tito muži, kteří jsou zřejmě unaveni stereotypním pokryteckým životem, který je zaměřen na vydělávání peněz a užívání si spotřebních hodnot, se rozhodnou odejít ze světa demonstrativním způsobem. Přežráním se vynikajících lahůdek, které vznikají zejména pod dohledem skvělého kuchaře Uga. Je přiřazen ženský prvek v postavě učitelky Andrey (velmi vnadná Andréa Ferréol), která ze začátku působí upejpavě, ale postupně jako jediná nemá problém z jejich hrou, jejichž důsledek si zprvu není schopna ani uvědomit. Má neuvěřitelný apetit chuťový i sexuální. A i když si čtyři protagonisté uvědomují jistou teatrálnost jejich činu, tak se navzájem povzbuzují ve vytrvání. První skoná Marcello, který se zalekne smrti, ale ani pokus o útěk už mu nepomůže. Pak už má vše rychlý spád: Michel, Ugo, který nechce zůstat poslední a nakonec Philippe, majitel velkolepého domu v Paříži, kde se všichni sešli. Do určité míry mi film připomíná metaforu na dekadenci a rozmařilost lepší vrstvy, do určité míry je to protest proti způsobu života lidí v moderní společnosti a jejich neodvratný konec. Zřejmě jsme museli dospět do fáze, ze které nevidíme cestu ke své záchraně, snad jen cestu ke svému rychlejšímu vysvobození přes svoji zkázu. Ale jsme schopni nějaké změny, nebo jsme jen schopni vymýšlet lepší a rafinovanější způsoby takového spotřebního života, kde úspěch se hodnotí podle stavu financí a vlekolepé kariéry. Však i Philippe říká, že neprosazuje spravedlnost, ale jen vymáhá dodržování zákonů. A to je obrovský rozdíl. Velice podivuhodný film, kde se to hemží vybranými delikatesami, jako protest, jako výkřik, kteří většina neslyší a ani nechce slyšet. (21.02.2010)

K většímu splynutí s touto oslavou obžerství doporučuju tak dva dny před koukáním na tento film nic nejíst a jsem si jistej, že v průběhu filmu pak sežerete klidně i vlastní barák včetně komína. Já sice žral, ale i tak jsem v průběhu filmu počal mít různé choutky. Nakonec jsem neodolal a šel jsem do lednice uzmout mnou vlastnoručně vyrobený pomerančový puding ve whisce, jenže ouha, přijdu se žrádlem k TV a vidím a hlavně slyším, jak tam ten jeden ten žrout nehorázně prdí, byla to tak vyživná dodávka plynu, že jsem šel puding znechuceně vrátit do lednice. Vrátím se a ten blázen pořád ještě prděl, dokonce u něj stál nějaký tlustý polonahý kříženec ženský a jožina z bážin, který mu masíroval bříško, aby jeho plynové dodávky nabraly na ještě větší síle, to na mě fakt udělalo velký dojem, tak velký dojem, že zbytek filmu jsem dokoukal při otevřeným oknu. (29.01.2009)

Jak to biblicke - jedz,pi, postav sypky  .... uchylnea jeble. Jo a tiez v Starovekom Rime to robili Rimania - jedli, jedli a jedli az kym im zaludok nepraskol ... vulgarne to napisem - ked uz hrozilo, ze im rozkurvi zaludok, vyryhali sa a potom jedli dalej ,,,,,, rimsky cisar Claudius 41 - 54 po Kristovi  ... film je samoucelny hnus, scena s hovnami ma o tom definitivne presvedcila : 45 % (15.11.2014)

Je to docela paradox. Zatímco nedostatek člověka posiluje, nutí ho bojovat o vlastní důstojnost „navzdory“ a tím tříbí jeho charakter (a soucit k druhým, kteří jsou na dně), velký nadbytek má naopak nezřídka za následek znecitlivění a absolutní ztrátu soudnosti o hodnotě věcí a dokonce i o hodnotě druhých lidí. Skoro, jakoby díky neustálé hrabivosti v sobě člověk pod nánosy dalších a dalších věcí pohřbíval základní stavební složky lidství, jakými jsou třeba svědomí či svoboda. Je celkem jedno, na co alegorii Velké žranice vztáhneme – zda to budou peníze, drogy, moc či sex nebo (jak to nejčastěji u všemožných epikurejců bývá) vše dohromady. Čím více se člověk ponořuje do požitků, tím více je svazován, až nakonec dokáže ničit i ty nejpodstatnější věci (včetně sebe sama), výměnou za drobounké kousky toho, či onoho potěšení. Avšak celá tragédie „nenažranosti“ nakonec tkví v mnohem podstatnějším problému. Je jistě samo o sobě smutné, dívat se na někoho, kdo vyplní celý svůj život pouhou honbou za naplněním nenasytnosti, která je už z podstaty nenaplnitelná. Avšak lidé nejsou ostrovy jen pro sebe a jejich konání (v menší, či větší míře) vždy ovlivňuje i zbytek světa. A ti, kdo si „berou vše jen pro sebe“, neberou nikdy ze vzduchoprázdna, ale vždy ze svého okolí. Nejlépe je tento problém viditelný v ekonomickém systému, kdy malá malá část populace rozhazuje peníze za dokonalé zbytečnosti, zatímco další (neskonale větší) část lidstva umírá hlady. Nicméně nerad bych v tomto ohledu šířil nějaké revolucionářské myšlenky (jak je dnes v okruhu „mladých intelektuálů“ v módě, hned v závěsu za opulentními večírky plných alkoholu a jídla) – už z podstaty výše nastíněného problému je posledním rozumným přáním chtít, aby všichni lidé žili v nadbytku. V ten moment by byl konec naší civilizace nejspíš nevyhnutelný. Mnohem lepší (a také mnohem idealističtější) je podle mne přání, aby si všichni lidé dokázali vystačit s málem... (15.10.2017)