Veľká žranica

Perverzí, žrádlem a hnusem nabité drama, které občas donutí člověka slintat, občas zvracet a občas odvracet oči. Nechápu, v jaké hlavě se mohl zrodit nápad stvořit "toto", ale určitou dávku geniality, bezprostřednosti a nenásilné invence tam rozhodně vidím. Na druhou stranu žádnou hlubší myšlenku, kterou tam spousta lidí našlo tam nespatřuji a myslím si, že si vpodstatě v tom každý může najít cokoliv si jen bude přát. Nicméně dle mého názoru to bylo natočeno jako syrový a nehlubokomyslný pokus zaplnit lidem žaludky prázdnotou a pak z nich tu prazdnotu opět dostat ven. (25.12.2009)

V životě většiny intelektuálů nastane chvíle, kdy začnou rozjímat o stavu světa, a to je velmi riziková záležitost. V drtivé většině případů totiž dochází k závěru, že svět kolem je zkažený, plný nespravedlnosti, strádání a vykořisťování, a pokud se s ním něco rázně neudělá, neodvratně spěje k bolestnému zániku. Pokud má svět štěstí, zůstane u proklamací a varování, vznikne kupříkladu eko-aktivistická esej nebo filmová agitka nemilosrdně tepající zlořády světa. Většina intelektuálů naštěstí patří mezi plané teoretiky, ale tu a tam má svět smůlu a intelektuál přejde od slov k činům. Marco Ferreri naštěstí není Lenin a zůstává u velmi povrchní kritiky konzumu. Jsou témata, která je populární tepat v mladém věku, některá se lépe kritizují ve věku kmetském (např. sexuální nevázanost). Na odporu proti konzumní společnosti se ale vzácně shodnou všichni - mladí, staří, malí i velcí. Vždycky mě dojímá, jak mnou intelektuál opovrhuje za mé auto, byt a čtyři jídla denně a dává mi za příklad nomáda kdesi v Sahelu, který jí s bídou jednou denně a je prý šťastnější než já. Tak nevím, jestli by ten nomád s chutí nekonzumoval, až by brečel, kdyby měl co. Je s podivem, že kdykoliv měla chudá společnost možnost ekonomického vzestupu, s radostí se vzdávala štěstí a místo toho si pořizovala ledničky, auta nebo motorky a s nadšením napodobovala životní styl té nešťastné západní civilizace. Těm vznešeným kritikům konzumu ledascos uniká - konzumní společnost je z povahy věci méně radikální, bojechtivá i nemocná. Ostatně komunismus nezničily zbraně a intriky západních imperialistů, ale dlouhodobá konzumace nekonzumovatelných výrobků, když za plotem sousedi konzumovali o sto šest. Marco Ferreri se pokusil natočit satiru na konzumní společnost prostřednictvím čtyř přátel, kteří se rozhodnou ujít k smrti. Co je k tomu motivuje, mi režisér nesdělil, asi už nezvládali to zhnusení nad tím, jak si ten svět kolem tak hnusně konzumuje. Režisér oslovil čtyři velké herecké osobnosti své éry. Filmové hvězdy sice málokdy žijí příkladně skromným a ekologicky nezávadným životním stylem, zlé jazyky dokonce tvrdí, že mnohem víc se jich na natáčení dopravuje letecky než na kole či pěšky, příležitost zahrát si v protikonzumním a protiburžoazním filmu ale obvykle neodolají a do svých rolí vkládají maximum energie a přesvědčivosti. Ve své době vyvolala Velká žranice vzrušené - jak jinak než vysoce intelektuální - debaty a byla považována za krajně kontroverzní film, který přiváděl k zuřivosti někdejší moralisty a prudérní svatoušky. S odstupem času považuju Ferreriho snímek za poněkud povrchní a pozérský. Nesděluje mi vlastně víc než proslulá stolovací scéna z Monty Pythonova Smyslu života. Pythonům ovšem k dosažení téhož závěru - tedy že přejídání škodí zdraví - stačily necelé dvě minuty a zábava to, ať se na mě Ferreri nezlobí, byla o poznání větší. Celkový dojem: 45 %. (26.09.2014)

Nehodlám tvrdit, že věřím Ferreriho slovům o tom, že tohle jeho půvabné nestárnoucí dílko v sobě opravdu nese nějaké závažné poselství, a že sleduje nějaký vyšší cíl, než "jen" pobavit diváka. Nicméně leckterého dušezpytného jedince může vskutku přimět k zamyšlení nad 'otázkou života, vesmíru a vůbec'. Já si například vzpomněl na Klímova památná slova "člověk jest jen jitrnicí naditou hovny". Poprvé a naposledy jsem Velkou žranici viděl před dvaceti lety v pražském Ponrepu a vryla se mi do paměti tak dobře, že jsem až dodnes necítil potřebu zkouknout ji znovu. Ale stalo se a pobavila mě ne méně než poprvé. Ať už chtěně ("Když nebudeš jíst, neumřeš."), nebo nechtěně ("Pane, vy jste Arab?" "Nejsem, neboj se.") (ach, kde jsou ty blažené časy, kdy Arabové byli v Paříži raritou). Ovšem nejvíc jsem se nachechtal při stejné scéně jako kdysi v kině: Ugo futruje do hekajícího, nafouklého, OBLUDNĚ PŘEŽRANÉHO Michela pyré, zatímco Philippe ho povzbuzuje k polykání slovy: "Představ si, že jsi malý hladovějící Ind v Bombaji." Tak takovýhle humor já můžu! Skvěle natočeno, skvěle zahráno, překrásná ústřední melodie (Philippe Sarde). Minimálně 90%. (14.12.2016)

Díky CT2 jsem to viděl, i zaznamenával, ale pak zrušil, jak ruším někdy film, ke kterému se nechci vracet. A přece si z něho - jak zjišťuji vybavuji dost obrazů - ale nic k nim necítím, je to jako pohled na obžerství lidí, na které jen koukám a a nic si o nich nemyslím, nic o nich nechci vědět, jen sleduji jejich mimiku, gesta, pohyby- přilnavost či odtažitost - z dálky, a nechci ani slyšet o čem se baví. Možná, že i tohle měl ten film u někoho vyvolat. Proto za to, že mi to vlezlo do paměti - 2 hvězdičky. (14.09.2010)

Nejdrsnejsi spolecenska satira jakou jsem snad videl. Ferreri naprosto bez skrupuli a taktu ukazuje jak lide dokazi v tom nejhorsim slova smyslu zit, jist, mluvit, uchazet vsemi otvory, milovat se a vubec jim to nepripada divne. Zcela chapu ze film musel vyvolat ohromne poboureni a rozruch, protoze ukazuje velmi naturalisticky temata, ktera byvaji ve filmech vetsinou tabu. Uchylne myslenky, predstavy, odporne pohlavni pratiky, poklesla mluva a obzerstvi diky kteremu maji lide, ikdyz to vedi vysoky krevni tlak, trpi cholesterolem, jsou tak tlusti, ze uz se nedokazi ani ohnout pro tuzku a smrdi jako prasata, ktere jedi. Tak to vidim ja, alepson tedy to jak si myslim ze to chtel Ferreri naznacit. A mel pravdu ... lide jsou prasata na dvou nohach. Peace. (02.04.2006)