Todo modo

Todo modo je součástí znepokojivé, společensky ostře kritické filmové vlny 70. let, která reagovala na vleklou politickou krizi Itálie, kdy se vlády střídaly zběsilým tempem a terorismus i hrozba státního převratu patřily ke stálým rizikům. Ekonomika se stala dýchavičnou, inflace dosahovala děsivých hodnot a zvlášť tvrdý úder přišel s ropnými šoky první poloviny 70. let. Levice, která v kultuře jasně dominovala, měla jednoznačné viníky: kapitalismus a církev (v poválečné italské politice několik dekád dominovala křesťansko-demokratická strana a církev si dlouho uchovávala zásadní formální i neformální vliv na chod společnosti, takový, jaký si dnes v sekularizované Evropě neumíme přestavit). Bez znalosti tohoto kontextu je depresivní dystopická nálada filmu stěží pochopitelná. Petriho kousek je mimořádný v budování tísnivé atmosféry za pomoci architektury podzemního komplexu, sugestivní kamery, emotivní varhanní hudby a uhrančivého herectví přítomných hvězd v čele s Mastroiannim a Volontém. Oba si své intrikány, kteří inteligencí a protřelostí převyšují své okolí, vychutnávají a doslova se se svými charaktery mazlí. Petri dlouhou dobu zůstává zdrženlivý, pracuje s náznaky a své hrdiny i diváka pouze znejisťuje. Tehdy je snímek na pět hvězdiček, ale v poslední třetině režisér zatouží přitvrdit a s přibývajícími mrtvolami a odkrytím karet se kouzlo z valné části vytrácí. Přesto nemám problém nadělit Todo modo 75 % celkového dojmu, ten snímek je originál, který se výrazně vymyká z běžné dobové produkce. (14.10.2021)

Mysteriózní bunkrová psychodetektivka s prvky extrémního křesťanského moralismu se snaží o socialistickou kritiku zkorumpovaných společenských vazeb mezi mocnými a jejich deformovaného nahlížení na obyčejný svět. Kvůli přílišnému soustředění na konkrétní vraždy však snímek vyznívá trochu jinak a dopadá spíše jako nábožensky ujetý mix Fantomase a Čtyři vraždy stačí, drahoušku. I přesto se však jedná o originální a napínavý film, který mě u plátna udržel až do poslední minuty. 7/10 [KVIFF 2014] (11.07.2014)

Už jen samotná podoba luxusního církevního bunkru je působivá. A co teprve, až se rozjedou Gian Maria Volontè a Marcello Mastroianni. Film sice cílí na stav v Itálii před pětačtyřiceti lety, ale v tomto ohledu se opravdu změnilo minimum. Možná nejméně mi sednul apokalyptický závěr, který na mne působil dojem, že tvůrci nepřišli na to, jak tenhle film rozumně zakončit. Elio Petri každopádně patřil k nejzajímavějším italským autorům 60. a 70. let (a že jich bylo dost). (31.05.2021)

Toto Gottesverdämmerung (Soumrak bohů) evokuje přízemní dotaz: o kolik je dnešek lepší? Kde a v čem by měla spočívat pozitivní změna? Velkorysá výprava, mysteriozní obal připomínající nedávný papežský seriál a vynikající výkony Mastroianniho a Volonteho, který je v prvním případě až zjevením potenciálu schopností tohoto velikého italského herce dávají zažít mimořádný divácký prožitek. Myslím, že odkaz na uměleckost (artovost) tohoto filmu a jeho diváckou konzumní neatraktivnost není tou správnou odpovědí. (12.06.2022)

Mastroianni nikdy nezklame, v čem jej uvidíte, kupte to, ty filmy mají co říct a říkají a Vy poslouchejte a odpovídejte..! Herecká elita italského filmu, režisér umělec-intelektuál a jeho vždy věrný ústřední hudební skladatel, to byl kompilát všech Petriho filmů, znamenitá spolupráce, to již dnes prakticky nevidíte... (19.11.2009)