Unesené

Našiel ho? Nenašiel ho? Podľa mňa je to z pískajúceho konca jasné, ale kto nemá čo robiť, nech nad tým premýšľa ďalej. Nemám príliš v láske Hugha Jackmana, ale toto zvládol na úrovni a vynikajúco mu sekunduje brutálne žmurkajúci Jake Gyllenhaal, ktoré naopak v láske mám vcelku dosť, hoci nie vždy je super. Tu ale je a ak máte radi postavy drsných fízlov, ktorí ale majú srdce na správnom mieste a nestratili ho ani dlhoročnou praxou v odhaľovaní špinavých zločinov, zamilujete si ho. Výborní sú ale plus mínus všetci, výprava ai atmosféra sú až desivo pochmúrne a hororové, odhalenie "únoscu" je príjemne nečakané a film ponúka viacero riadne hardcore scén. (04.01.2017)

Villeneuve vždycky nejezdil jen ve formuli a Jackman si taky vždycky nehrál na zvlčelýho Fredy Krugera s pejzy. Věděl jsem, že ten Kanaďan umí, ale zároveň jsem taky nečekal, že by snad Prisoners odvyprávěl nějak tendenčně, na efekt. V prvé řadě? Zmizení není strhující film, vyprávění je striktní, nevybočuje, neuhýbá z veskrze autentické linky. Je chladný, pomalý a neustále po vás něco chce, abyste se vcítili do zoufalství, abyste tápali, byli empatičtí k zápletce. V duhé řadě? Kamera! Roger Deakins drží obrazové prostředky čistě a syrově, velmi jednoduše se topí v táhlých záběrech, netlačí na pilu. A v třetí řadě? Hudba! Jen málokterý abstraktně ambientní sountrack dokáže fungovat nezávisle na filmu a zároveň přenášet svrchovaně filmový dojem tak, jak se to povedlo Jóhannu Jóhannssonovi. A dál? Už po půl hodině mi z Gyllenhaalova tiku tikalo, přesto u mě Hugha přehrával, držel v šachu a spolu se slušným scénářem udržel v šachu i celou pointu. Pointu, která si díky roztříštění příběhu mezi dvě hlavní a co chvíli jediné postavy, dokázala uchovat moment překvapení. Ne, tady už dávno nejsme v dobách The Silence of the Lambs, aby se rozhřešení stalo nadčasovým, aby to nemělo žádný mouchy a divák se chtěl, potřeboval vracet. Přesto jsou Prisoners somatickou kriminálkou, která není úplně tím, co byste od současný podoby žánru čekali, ale ani tím, čím by vlastně mohla (a měla) být. Ve Ztracených se ztratilo pár nedostatků, ale já se v nich s dojmem našel, rozvážně, uvážlivě, za [final rate: 80%] (22.02.2014)

Naprosto skvělý film. Boží atmosférická práce, která pracuje s postavami, s počasím, s náladami. Prostě kompletně rozebírá situaci a samotné role do jednotlivých detailů. Tak to mám rád a přesně toto se mně dostává z americké produkce tak jednou za dva roky, jestli vůbec. První takovýto poctivý film, který jsem viděl byl Sedm. Přesně i nad tím vším jsem dost přemýšlel během sledování tohoto filmu. Mrzí mě ale, že mu pořád nemůžu dát plný počet. Byly tam místa, u kterých bych potřeboval bližší vysvětlení. A myslím si, že by na tom vysvětlení víc minut nepřibylo. Už tak byl dost dlouhý a jestli bude delší o deset minut, to už bych nejspíš ustál. Každopádně Hugh Jackman a Jack Gyllenhaal zahráli famózně. Oba se do role tak vžili, že jsem viděl i ty jednotlivé nuance, které se od normálních hereckých výkonů maximálně odlišují. Z Hugha se stává troska a Jack zařazuje rychlostní stupeň u tikání v obličeji minutu co minutu k výslednému závěru. Skvělý film a poctivá filmařina. Kéž by takových bylo víc. (27.11.2013)

Déšť, tma, podmanivá atmosféra a příběh, jehož jednotlivé dílky zpočátku zdánlivě nezapadají moc do sebe, aby následně začaly tvořit inteligentní mozaiku. Speciální poděkování scénáristovi, který dokázal najít onu sympatickou hranici mezi extrémy "vysvětlit každou nejasnost tak, aby ji pochopilo i dítě předškolního věku" a "předhodit divákovi spoustu informací a pak ho bez jakékoliv nápovědy nechat, ať si je poskládá dohromady sám." (23.11.2013)

Už tak dost hustou atmosféru podporovala po celou dobu dokonale depresivní hudba a celé to všechno mě nenechalo vydechnout ani na minutu. Tím, že já sama jsem matkou, vžila jsem se do situace rodičů zmizelých dívek velmi snadno. Pilíře celého dramatu jsou jednoznačně oscarové herecké výkony všech zúčastněných. Pro mě nejdrsnější a zároveň bezpochyby nejlepší scéna z celého filmu byla, když měl jít Hugh na Policii identifikovat nějaké osobní věci své dcery. Ten jeho obličej, to jak to celé zahrál ... jako by to ani nehrál, jako by se mu to skutečně dělo. Naprosto dokonalé ... štkala jsem jak želva. Z jistých nápadů, jak najít své dítě, se mi dělalo zle stejně, jako Terrenci Howardovi, ale jako rodič to naprosto, ale naprosto chápu. No a jako většinu tady, tak i mě nadobro rozložila závěrečná jízda postřeleného a kolabujícího policisty v deštivé noci do nemocnice. Přistihla jsem se, jak bezděčně držím palce a snažím se očima popohnat stěrače a zaostřit na cestu před sebou ... (28.08.2017)