Oni 2: Nočná korisť

Johannes Roberts je pre mňa osobne najtalentovanejším hororovým režisérom ostatnej dekády. Doteraz mu vyšlo všetko na čo siahol a preto som bol na pokračovanie inak priemerných The Strangers pod jeho taktovkou zvedavý. Roberts naplnil moje očakávania, predviedol brilantný cit pre scénu, vyhral sa s maličkosťami a aj vďaka hudobnému podmazu, zloženému z osemdesiatkových hitov od Mental As Anything, Bonnie Tyler, Marylin Martin, Air Supply či Kim Wilde (stretnutie taťku s "vrecohlavom" za doprovodu Cambodie nemalo chybu) pretavil tuctový slasherový námet do nečakane sugestívnej formy. (02.06.2018)

Hutná atmosféra společně s povedenou kamerou předního českého světového kameramana, Milana Petera Sovy, je u série Oni bohužel minulostí. Z pokračování povedeného ambiciózního originálu z roku 2008, se pod taktovkou režiséra Johannese Robertse a kameramana Ryana Samula, který je zřejmě velkým vyznavačem extrémních Tarantinovských close-up záběrů, stalo tuctové béčko, které ztratilo punc originiality. Ani opětovná přítomnost hlavních záporáků, ikonické hlášky "Je tu Tamara?" či Easter eggu s povolenou žárovkou nepřeváží misky vah na pozitivní notu. Casting herců se vyloženě nepovedl a s žádnou z postav nenaváže divák citovou vazbu, což snímek v konečném zúčtování taktéž sráží. Největším kladem snímku je vynikající soundtrack z osmdesátek, zejména pak songy Kim Wilde - Kids in America a Cambodia, které navíc působí soudobým dojmem, když podklad druhé zmíněné písně můžeme aktuálně slyšet v hitparádách v písni Overdrive od Ofenbacha. Celkově je Oni 2: Noční kořist podprůměrným hororem, který absencí mrazivé a dechberoucí atmosféry pouze ničí to, čemu dala jednička kultovní základy. Dvě hvězdy. 😕 (22.05.2024) (23.05.2024)

Nostalgie po 80. letech je dneska cítit z kdejakého filmu, ale způsob, jakým k ní přistupují The Strangers: Prey at Night se hned tak nevidí. Po povinné rutinní expozici a po vyčerpání všech možných slasherových klišé se film nečekaně přetaví do úžasně abstraktního, vizuálně nadupaného skoro-muzikálu, který ironickým způsobem kombinuje osmdesátkový pop s násilnými scénami. Celé to navíc začne působit dojmem, jako by režisér v průběhu natáčení zahodil scénář a rozhodl se místo pokračování The Stragenrs raději zremakovat Carpenterovu Christine. Z autorádia pickupu trojice maskovaných zabijáků, pomalu projíždějícího uvnitř opuštěného karavanového parku, neustále vyhrává osmdesátkový pop, z kterého vám tu poleze mráz po zádech. Děj se sice odehrává v současnosti, ale titulní psychopati jako by se stylizovali do podoby zabijáků z osmdesátkových slasherů, kteří se bez osmdesátkových hudebních hitů neobejdou, ani když vylezou z auta. K vrcholným číslům filmu pak patří scéna rvačky v neonově nasvíceném bazénu, při níž hraje Total Eclipse of the Heart, nebo pronásledování hrdinky hořícím autem za doprovodu Making Love Out Of Nothing At All. (26.06.2018)

To nebylo vůbec špatný. Rodina jede někam do kempu kde je začne vraždit trojice v maskách, tady docela nebylo předem jasný komu fandit všichni to jsou debilové. I se dozvíme proč je vraždí, na otázku odpověděla :a proč ne: což mě velice pobavilo. Nelogické chování postav je u těhle druhů hororů naprosto běžné. Přesto si kolikrat tukate na čelo co že to dělají či nedělají co by měli viz zastřelit útočníka když na něj míříte zbraní. Jen snad jedno mínus že jsme neviděli zbylé dva útočníky bez masky. Ps- ta dcera byť hezká tak naprosto na zabití. (20.10.2020)

Jednoduchá sledovatelná vyvražďovačka a zároveň zcela zbytečný film, u něhož vůbec netušim, proč byl vlastně po letech zrealizován. Home invasion horory už mají svůj největší boom za sebou, pokračování tak poměrně logicky rozšiřuje svůj záběr na rozlehlejší oblast jakéhosi opuštěného kempu. To ale nakonec není úplně pro dobro věci. Původní The Strangers těžili napětí z vlámání se tajemných zabijáků do soukromí hrdinů, druhý díl se změnil v podstatě zaměnitelný slasher. Prostorové řešení kempové lokace navíc vzbuzuje řadu otázek, na které je pro zachování zdravého rozumu neradno hledat odpověď. Celkový dojem pak sráží rovněž řada nepochopitelných rozhodnutí, a to jak na straně postav, tak na straně tvůrců. Proč například Roberts rve nějaké osmdesátkové songy do skoro každé druhé scény, to fakt netuším. Vlastně tuším, chce tím budovat nějakou náladu a chytřejší postup ho nenapadl. Průšvih je, že to něčemu pomáhá tak zhruba jenom v jedné a půl scéně (u bazénu a s přimhouřením očí v závěru na mostě). (24.05.2018)