Jménem krále

Úvodní scény filmu mne neskutečně vyděsily. Jen si to představte - David Matásek, tedy postava velitele Diviše, kterou hraje, najde čepici v trávě a usoudí z toho, že kolem projel vůz těžce naložený zbožím. V lese pak objeví skupina kolem Oldřicha z Chlumu mrtvolu a Matásek, vlastně Diviš, z toho usoudí, že vůz odtáhli k Lipé. Takové deduktivní schopnosti by Sherlocka položily na lopatky. Ještě že o Oldřichovi a Divišovi nikdy neslyšel... Oldřich zastupuje krále na chystaných zásnubách, kde se mají propojit dva klany severních Čech - cestou však objeví zavražděné kupce, na hradě pak dojde k dalším dvěma vraždám. A je na Oldřichovi a jeho důvtipu (a pomocnících), aby vše vypátrali. Naštěstí krátce po onom děsivém úvodu se film dostane do určitých sympatických kolejí - příjezd na hrad (úžasně využitý Točník), přivítání, hostina, reálné interiéry i exteriéry, slušné nasvícení i kamera, to vše oplývá jakýmsi vnitřním kouzlem, návratem do "zlatých časů", čemuž přispívá i hnědé ladění obrazu. Kdyby film stál jedině na těchto atributech, sklidil by nejvyšší počet hodnocení, protože výprava a postavy v pozadí jsou výborně skloubené. Posléze však začne kamera haprovat a být nevýrazná - sice ctí zlatý řez, ale taky řeže hlavy a nedokáže si poradit s akcí v prostoru, aby vynikla a nebyla zahlcena vedlejšími obrazovými motivy. Střih kameře rozhodně také nepomáhá, některé střihy jsou rozhodně podivné, buď brzy, nebo později uplatněné, než by tomu dění v obraze odpovídalo. Nutno říci, že i výběr herců (s výjimkou Markéty Hrubešové) se velice vydařil - Karel Roden se svým zasmušilým pohledem a přesně-třídenním strništěm utáhne hodně a působí velice charismaticky. Jan Dolanský a David Matásek jako jeho společníci působí rovněž uvolněně a jako že si roli užívají, jejich herecký projev patří po Rodenovi k tomu nejlepšímu ve filmu. Plus uměřené herectví Kláry Issové, která svoji postavu ztvárnila skutečně uvěřitelně a bez velkých patetických gest. Pak však přicházejí další herci, kteří sice typově jsou dobře vybraní, ale nedokázali se zbavit právě onoho okázalého patetismu, který může fungovat v nekonečném televizním seriálu, ale na plátně působí směšně, zvláště ve vypjatých scénách. Neubránil se tomu můj oblíbenec Jirka Dvořák v úvodní miniroličce krále Přemysla Otakara II., Jan Kanyza, Martin Štěpánek, David Prachař byl zcela tragický, Miloš Vávra jako purkrabí Jošt, bohužel ani Lukáš Vaculík, který vše vsadil na své krásné modré oči (ať žije Hugh Grant)... Někde mezi osciluje role na prosťáčka v podání Saši Rašilova a hospodská Sandry Pogodové, zcela tragická je služtička jakési Evy Ujfaluši, která se snaží na rozdíl od Vacuílka ohromit ještě obrovskýma kozama, a pak již zmíněná Markéta Hrubešová, které její prohlášení ve filmu věřím asi stejně, jako když v Tescoma s chutí tvrdí, jak úžasný recept dnes budeme vařit. Její pokusy hrát obličejem jsou opravdu tragické - buď jsou přehnané, jako na rytířském turnaji, nebo křečovité, jako třeba když se modlí u těla zesnulého manžela. Ale popravdě - někdy jsem si říkal, že to snad ani není neumětelstvím herců, jako těmi strašnými dialogy, které byli nuceni odříkávat. Přitom příběh je tak řiďoučký a od začátku jasný, že vlastně celých 74 minut není o co hrát! Všem je nám jasné, kdo je vrah, s lehčím zapojením mozku i přijdete na to, jak se dalo dostat ze zamčené místnosti, víme, jak jsou rozhozené vztahy navenek i skrytě, takže závěrečný soud a odhalení jsou takové nijaké. Vlastně celý film je v podstatě bez napětí. Tam, kde by napínavý být mohl - falešně obviněný hráč na loutnu se musí skrývat - je vše rychle zameteno pod stůl, aby se divák snad nedej Bože o něho nestrachoval. Netuším, nakolik za tu plytkost může Vlastimil Vondruška, autor knižní předlohy (a dalších knih ze série o Oldřichovi z Chlumu) a scénáře. Možná by filmu pomohl dramaturg, který by tlačil na klikatější způsoby vyprávění, větší tajuplnost a dokonce i pár žánrových obrázků, které by umocnily atmosféru místa a doby. Podobně selhává i hudba, jež se snaží o určitou majestátnost, ale osciluje mezi keltskými motivy a středověkými poutními písněmi (ještě že producenti - Tři bratři - nedali takový prostor Traxlerům jako v jejich filmu O třech rytířích, krásné paní a lněné kytli), sem tam se nesměle pouští do mnišských chorálů, které by se sem však ale hodily ze všeho nejvíc a klidně se mohlo v této oblasti přitlačit na pilu. Celkově nejde o špatný počin, má hodně náběhů do skutečně kvalitního díla, ale žel jenom náběhů - skřípe v oblasti plytkého scénáře, některých nevěrohodných hereckých výkonů, lepšího prokreslení postav i prostředí, hudby, jež by příběh umocnila (jen vzpomeňte na Jméno růže nebo rovněž z televizní produkce na seriál o bratru Cadfaelovi!). A protože jde o žánrový film, je mi to osobně líto několikanásob, neb po českých žánrových filmech volám už dvacet let. (14.10.2009) (menej) (viac)