Odbor městské zeleně

1. série: Nadějný úvod stavící na neotřesitelném charismatu Amy Poehler. 70% ____ 2. série: Hlavním nedostatkem druhé řady je absence hlavní dějové linky, kterou ovšem hravě vynahrazují epizodní příběhy kopající do všeho co je pro Amíky tabu. Pod prvoplánovitou epizodičností se skrývá promyšlený plán, jak přiblížit divákovi postavy co nejblíže, aby si k nim vybudoval vztah. Tento krok je následně zužitkován v závěrečně ďábelské dvou epizodě, která stojí čistě na sympatiích k postavám. Druhá řada je ve výsledku promyšlenější, než se na první pohled může zdát. 75% _____ 3. série: (24.02.2014)

Snad protože parta z Pawnee dráždí tolik lidí, kolik ji zároveň bezmezně miluje, nejde ji označit za jinou než zásadní. Takový počin přichází v žánru jednou za seriálovou generaci. Na rozdíl od jiných ansámblových souputníků se nebojí občasného rozšíření či zúžení hlavního castu, naopak od přelomu druhé a třetí sezóny se díky právě takové změně stává z velmi příjemné podívané neopakovatelný klenot. Ale už od samého startu (ano, v mém případě už od haněné první série) si mě získává jednou zásadní věcí. Jakkoli se to zpočátku zdá nemožné, nikdo není v téhle kanceláři navíc, nikdo nepřebývá, nikdo mě nevytáčí a kupodivu zároveň nikdo nepřevyšuje ostatní. Chvíli mám nejraději Andyho, chvíli Bena, chvíli Rona, chvíli Chrise a tak pořád dokola. Stejně tak na začátku jsem myslel, že Azizových grimas a umrněných výrazů bude příliš, abych se zanedlouho těšil na další jeho marketingovou ideu nebo vypečený balící plán. A těch running joků (Ronovy dveře, Tomův úsměv, Leslie přehnaně poukazující na "promiskuitu" Ann, Benova neschopnost pochopit místní folklórní specifika), těch nečekaně se vynořujících i navrátivších vedlejších postav, nad jejichž každým cameem radostně jásám (Jean Ralphio, Mona Lisa, Tammy 2, Bobby Newport). Zkrátka a dobře, nevím, jestli mě někdy tak mrzelo, že jsem nějaký seriál nezachytil, když se ještě vysílal. Na druhou stranu ten pocit mít před sebou x řad a nebát se každý rok o jeho zrušení, má také něco do sebe. Mám svoji práci rád, ale do téhle kanceláře bych zamířil okamžitě. (01.11.2020)

Parks and Recreation má problém s první sérií u které spousta lidí skončí, protože v těch šesti dílech toho není zrovna moc, co by upoutalo. Druhá série ale rozjíždí už s normálním počtem dílů výborný komediální seriál s úžasnými postavami, jejichž charakter se u některých z nich od první řady trochu změnil (hlavně Leslie). Do třetí série konečně zasáhly nové postavy zodpovědného nerda Bena Wyatta a optimistického Chrise Traegera. Spolu se snaživou Leslie, sestřičkou Ann, vše nenávidějící April, penězi a technologií posedlého Toma, přerostlým dítětem Andym, nešikovným Garrym (Terrym, Jerrym), věčně pohodovou Donnou a hlavně Ronem Swansonem, který si ze všecho nejvíc váží ticha, odbývání vládní práce, řezbářství a pořádného fláku masa, tvoří tenhle tým na oddělení parků a rekreace od třetí série jeden z nejlepších komediálních seriálů současnosti. V každém díle je nejmíň jedna hláška co stojí za zapamatování a dost možná jediný seriál, kde miluju každou postavu a každý pár je dokonalý, ať už April a Andy nebo Leslie a Ben nebo snad Ron a Lucy Lawless. S každou řadou posunovali laťku výš a výš, aby pak přišlo fantastické finále, které osobně řadím spolu s Přáteli na nejlepší a nejdojemnější ukončení sitcomu, co znám. I ve finále se projevilo jak moc tvůrci své postavy znají a dokázali každému z nich skvěle naplánovat budoucnost až někdy do roku 2048. (21.03.2015)

Zpočátku se možná mohlo zdát, že jde o zbytečnou kopii Kanclu, ale postupem času se z toho vyprofilovala jedna z nejzábavnějších komediálních záležitostí na televizních obrazovkách těžící ze skvělých postav, zábavně-trapných okamžiků a utahování si především (ale nejen) z byrokracie. A byť chápu, že podobný styl humoru nemusí sednout každému, tak hodnocení nižší než dvě hvězdičky je pro mě záhadou. (14.11.2013)