Dostaň ho tam!

Kopačky se mi těžce nelíbily a skoro celou stopáž mě tak nudily, že jsem s touhle komedií dlouho dlouho otálela věříc tomu, že to bude na jedno brdo. Nakonec jsem mile překvapená, Aldous měl docela charisma, ostatní postavy taky nebyly špatné, písně jakž takž znělé a jejich texty docela humorné (Já jsem nátura, která zkousne hodně přitvrzený humor, takže u mě vede hnedle úvodní African child.) Slušné množství fórů, hlášek i odkazů o fous přebíjí zápory, za něž považuji chvílema už přehnané a těžko uvěřitelné jednání postav (Aaronova šéfa především), věčné blití (Tomuto druhu 'humoru' moje nátura naopak neholduje vůbec.) a chvílema scény, které opravdu dokázaly připomínat Kubrickovu chodbu tím, jak byly zbytečně dlouhé a natahované dávno po pointě. Takže jak říkam, klady těsně zvítězily nad zápory a já se přikláním k silnějšim třem hvězdám, které s opadnutím prvotního nadšení (nejspíš se zítřejším zvukem budíku) opadnou na čisté tři. (22.01.2011)

Komedie a hodně tragédie. Ten film je tak nevyrovnaný, rozblázněný a většinou dění podivně prchavý, jako (hádám) život rockové hvězdy závislé na fetu - za to bravo. K natahované nudě tu dojde, ale nakonec je všechno jak má - když člověk skončí s dobrým pocitem, tak jako já. Uhrančivě charismatický a překvapivě výtečně hrající Brand (ona hvězdná fetka v kariérní krizi), k němu dobře pasující natroublo-natloustlý hodňák Jonah Hill, geniálně odlehčující P. Diddy a řada potěšujících cameí. Nečekaně zvláštní, pěkný. (30.09.2010)

Russell Brand hraje excentrického britského rockera Aldiouse Snowa, kterému není nic svaté a celý jeho umělecký život ho provázejí skandály a jeho další působení na poli showbyznysu také dost poznamenal rozchod se zpěvačkou Jackie Q (Rose Byrne) se kterou má syna, ale který údajně ani není jeho. V poslední době jeho závratná kariéra nabrala strmý pád steně jako jedna nahrávací společnost, které šéfuje přísný Sean Combs a která shodou okolností zaměstnává progresivního tlouštíka Jonaha Hilla, který dostane spásnou myšlenku a sice uspořádat výroční koncert na kterém vystoupí upadající rocková hvězda a jehož cílem je oživit nejen zpěvákovu kariéru, ale také zachránit krachující nahrávací společnost. Ovšem dostat zpěváka žijícího v Londýně a koketujícího s drogama a alkoholem do divadla Greek v Los Angeles je téměř nadlidský úkol a než konečně v závěru zazpívá užijeme si nejednu šlamastyku do které se naši dva hrdinové před koncertem dostanou. Komedie je to sice výborně natočená, ale moc jsem se u ní nenasmál. Vtipy sice ve filmu jsou, ale nějak to na mě nezabralo a občasná natahovaná nuda dávala o sobě nepříjemně vědět. Tahounem filmu se jednoznačně stal Russell Brand, který se před kamerou pohyboval zcela přirozeně a uvolněně a vnesl do filmu nečekaně realistický rozměr. Jeho výkon tak zastínil i jindy trhlého Jonaha Hilla, který se tady snažil působit vyspěle a důstojně než jsem u něj zvyklý. Zasmál jsem se Seanu Combsovi, který svého sobeckého šéfa pojal velmi živelně a nebál si ze sebe i vystřelit. Několik dobrých vtipů, ale žádný, který by nějakým způsobem byl explozivní nebo bombastický a v závěru už se jelo trochu na vážnější notu a humor s křečovitým napravením bouřlivého zpěváka ve spořádaného muže vymizel z filmu úplně. Chtělo to více humorných situací a lepší závěr. A dívat se na to dalo v pohodě. (06.10.2010)

Oproti Forgetting Sarah Marshall se tu dost přitvrdilo - většina fórů je postavených na vulgaritě, sexu, alkoholu, drogách (+ důsledcích typu zvracení nebo tropení výtržností) a vysmívání se současnému showbusinessu (skladba African Child na začátku je dokonalá). A docela dobře to funguje. O tom, jestli se vám film bude nebo nebude líbit v zásadě rozhodnuje to, jestli vám přijde vtipné, jak jedna postava tahá druhé za značného řevu z konečníku balíček s heroinem. Tvůrci si klidně mohli odmyslet jakékoli další rádobyvážné dějové linie, které jenom zdržují a nudí. Celkově cca 75 %, ale kdybych hodnotil jenom první půlku + hulení Joeffreyho, klidně bych se blížil pěti kouskům. (26.09.2010)

Mám s ‚apatowkami‘, svébytnou větví komediálního subžánru, jeden malý problém. Buď mě královsky pobaví, anebo jdou absolutně mimo mě. Humorem, pohledem na život, fellingem. A Get him to the Greek tu druhou škatuli vyplňuje bezezbytku. Netvrdím, že jsem se nesmál. Ani jsem se nenudil. Jen mi to celé přišlo ukrutně zbytečné, když si každých pět minut uvědomujete, že film přešlapuje na místě a děj se vlastně nikam moc nehrne. Hilla nebrat, Branda možná… Stoeller udělal krok zpět. (15.10.2010)