Fullmetal Alchemist: Bratrství

Jestli něco opravdu nemusím, tak je to šónen odnož anime v seriálové podobě. Přesto čas od času, některou z klasik žánru zkusím, jestli to přeci jen nezlomím. A právě mladší z Fullmetal Alchymistů k tomu měl nejblíže, protože jsem zatnul zuby a veškeré otravné „trademarky šónenu“ zkusil vzít na milost… Což však při nejlepší vůli prostě nejde. Hlavní hrdina se chová tak, že i osoba s echt násobnou poruchou osobnosti proti němu působí konzistentně; Edward je tu cílevědomý génius, tu naivka, tu cynická okoralá svině, tu dobrosrdečný hrdina, tu ublížené malé děcko a dobře tucet dalších podob. A to nikoli v rámci ságy, z epizody na epizodu či v různých scénách. Ne, v rámci jedné jediné, opakovaně a stále dokola. Poctivě budované dramatické momenty jsou záměrně (jakkoli nepochopitelně) devalvovány na sílu nacpaným dětinským prvkem (zpočátku v každé epizodě, během finální epizody takřka vůbec). Všichni neustále deklamují veškeré své myšlenky i plány; všem(u) na potkání. Hrdinové mají až makabrózní zálibu vyřvávat se z plna hrdla ze svých niterních pocitů, které však divák vidí skrze animaci a z dění chápe jak se cítí. Ale ne, stejně vám to vyřvou do obličeje. Proti tomu takové detaily, jako že to má trestuhodně špatně vystavěný, zkratkovitý a ještě navíc i pomalý rozjezd (zajímavé to začne být kolem osmého dílu a tempo to nabere ještě později), že stále ty samé postavy se v široširém světě neustále na náhodou potkávají v každé zapadlé ulici, že si to mnohdy odskočí na vyloženě nadbytečnou nic neřešící a postavy nikam posouvající dějovou odbočku či že hlavní hrdinové jsou plně v rukou autorů, co se úrovně schopností týče. A tak jsou bez jakékoli logiky chvíli hodně dobří v tom co dělají, aby o scénu později jako největší nýmandi prohráli jediným dotykem od nicky, ale nakonec vyhráli tím, že jsou naráz zase nejlepší na světě. No prostě šónen. Každopádně tím zakousnutím se, jsem přežil úvod, poté ty „ještě jednou ze sebe budou minutu vyřvávat něco okatě očividného, tak si vystřelím mozek“ prvky začal brát jako čiré guilty pleasure a nakonec zaúřadoval Stockholmský syndrom a já je dokázal akceptovat natolik, že jsem je vyignoroval, soustředil se na to, co naopak dělá seriál sakra dobře a co z něho dělá klasiku. A toho rozhodně není vůbec málo. Jakmile se to rozjede, tak je to vyloženě návykové, ve finální třetině výtečně (vy)gradované, mnohé charaktery si nelze neoblíbit (tedy až na Changovou, což je echt nesnesitelně otravný charakter i na poměry anime), sága je to vpravdě epická, plná veletočů i dobře uchopených velkých témat, steampunkovo-imperiálně-fašistický svět je nosný natolik, že vás zajímá jeho historie i náležitosti, na zdejší mytologii i pravidlech alchymie se dá stavět, akce je hravě nápaditá i častá, ústřední bratrské duo je především ve druhé polovině odstaveno na druhou kolej a prostor se tak věnuje zajímavějším postavám a dostaví se i nejeden silný emotivní moment. Ovšem vždy když už už to vypadalo, že by mi to dokonce začalo přirůstat k srdci, tak si to něčím z výše uvedeného samo nesportovně podkoplo nohy. Osciluje to ke své vlastní škodě příliš mezi „takřka absolutní kvalita“ a „takřka absolutní odpad“, ale to první postupem času převažuje více a více. Až to nakonec převáží zcela. Má alergie na šónen tedy sice nebyla "vyléčena", ale pro jednou, s řádnou dávkou Zyrtecu, mi nezabránila si to navzdory ní náležitě užít. (12.01.2021) (menej) (viac)