Lurdy

Lurdy představené s chladným „kubrickovským“ odstupem a s jízlivostí jak z „Hoří, má panenko“. Zájezd poutníků, který má lidem nemocným a osamělým, pomoci aspoň na chvíli rozehnat samotu a přinést duchovní, případně i tělesné uzdravení, je ve skutečnosti poznamenán mnoha podobami lidské lhostejnosti, zatvrzelosti a sobectví. Ani ta ochrnutá, opuštěná žena, která tu posléze možná je a možná není uzdravena, není výjimkou. Není to zbožný film ani film snadný, nýbrž hořká, místy přímo zlovolná podívaná, která nepřipraveného diváka duchovně spíš vysaje, než posílí. „Lurdy“ Jessiky Hausner představují výtečnou provokaci, drsnou, ale neřekl bych, že přímo rouhavou. Útěchu však neposkytnou. [díky Artranovi za postřehy] (16.05.2011)

Jsou Lourdy místem duchovního povznesení nebo jen prosperující manufakturou turistického ruchu? Katolický Disneyland a náboženství jako pouťová atrakce ve filmu, který Vatikán asi příliš nepotěší. Více na http://www.moviescreen.cz/recenze/764/lourdes (11.01.2012)

Film nabízí divákovi jedinečnou možnost: přistoupit trochu blíže k mechanickému betlému, než bývá v muzeích zvykem. Ne sice tak, že by odstranil sklo a dovolil hrát si s figurkami, ale aspoň umožňuje vidět zblízka jednotlivé řezy obličejů. A oproti klasickým betlémům je tento ozvučen: modlitby a gesta ale ztrácejí svůj původní význam, který by mohly mít, kdyby se opravdu týkaly lidí, a stávají se replikami v rámci mechanismu, který je naplňuje významem novým: jakousi pobožností, náboženskostí, věro-stí. Autorka ale navzdory všem pravidlům mechanického betlému vpustí mezi figurky živého člověka, byť paralyzovaného, přesto nejpohyblivějšího. Ženu, která narozdíl od ostatních figurek, nedává ničím najevo svou zbožnost, a do jejíhož nitra (stejně jako do nitra ostatních) nás autorka nepustí, tudíž si nemůžeme pěkně po-soudit její pravovíru (stejně jako u ostatních). Každopádně, což ostatní figurky, které ochotně jednají podle pravidel mechanismu, pobuřuje (taky podle pravidel mechanismu), zázrak (?) se stane právě jí. Vpravdě vratký zázrak. Diváci i ostatní poutníci sledují každý pohyb hrdinky a čekají "vysvětlení", ujasnění, ustabilnění: buď ať chodí pořádně, nebo ať si sedne! Nejednoznačnost je přece proti pravidlům strojku! Ale nikoli proti pravidlům filmu: celou dobu nám je přístupný pouze povrch, pouze z něj můžeme odhadovat podstatu. Povrch se zdá být řízen přísným vnitřním mechanismem, nebylo by tedy co řešit, kdyby se neobjevila nejasnost, odchylka, patologie. Co ta nám řekne o podstatě? Co nám řekne o podstatě, když CHYBOU je splnění toho, v co všichni ZJEVNĚ doufají? (16.10.2011)

Velký lidský sen v poněkud zvláštním komickém účinku o naději, že by se mohl někdy člověk uzdravit, aby nebyl odkázán na své bližní. Je třeba říci, že filmy obvykle tohoto druhu jsou totiž nejen dobrým marketingovým tahem, ale mimořádně zajímavou podívanou, když je obohacena slušným myšlenkovým zázemím. Možná film sliboval více, než mohl splnit, dokonce na řadu otázek příběh hmatatelnou odpověď nedává. Snad je to tak i lepší. Obsazení herečky Sylvie Testud do role Christine je nepochybně přesvědčivé a nečiní si jiných nároků, než obrazně vyjádřit svět lidské bytosti, o tom, jak vážná nemoc už od nepaměti zrodu lidstva zcela jistě ve většině případů dokáže přetvořit celý život. Ostatně vše, co charakterizuje Christine při všech strastech, nejsou katechismy, ale zvídavost, a také pocity nezaviněného zla a snad i výčitek, na které nemůže najít uspokojivé odpovědi. Může snad víra přemoci nepřízeň osudu? Možná ano, protože rituál návštěvy poutního místa Lurd pro dosažení povahy cíle jako takového, může mít z hlediska osobního určitou reálnou motivační hodnotu, očekávající v duchovní terapii náplň lepších dnů a akt naděje. I to je snad důvod, proč byste neměli tento film minout. Závěrečné shrnutí je, že i přes některé drobné vady na kráse filmu musím uznat, že jde skutečně o výjimečně kvalitní film. (19.05.2012)

Pod vnější slupkou se mohou skrývat různé myšlenky, motivace i činy. I cesta na poutní místo, kam chodí prostí lidé prosit o zázrak, však nakonec dostane docela jiný rozměr. Vždyť, když se onen zázrak stane, začnou lidé pochybovat – a co více, snímek ukazuje, že ani křesťanská církev není stále schopná věřit – a variuje situaci, před kterou stále varuje i v Bibli – sama se dostává do pozice nevěřícího Tomáše. Je výstižné, že namísto církevních hodnostářů uvěří ateistka, pro níž není náboženské pouť ničím jiným než možností, jak vycestovat do světa. Do příběhu se dostávají i komediální prvky, přesto si ale celkové vyznění snímku uchovává vážnou tvář. (08.07.2010)