Ip Man 2: Majstrovo víťazstvo

Druhý díl ságy glorifikující Ip Mana jako národního hrdinu z lidu využívá stejný koncept jako první část, pouze místo japonských okupantů nyní mistr hájí čínskou národní hrdost proti zástupcům koloniální moci v Hongkongu 50. let. V souladu se zastřešujícím tónem oslavy čínské národní hrdosti jsou britští protivníci vykreslení až karikaturně démonicky. Zatímco první díl teprve budoval persónu Ip Mana, tentokrát se vyprávění cele soustředí na propojení bojových sekvencí s melodramatem po vzoru "Rockyho". Ačkoli je od začátku jasné, jak se bude vše vyvíjet, díky promyšlené dramaturgii vyprávění i jednotlivých sekvencí a výbušné hudbě Kendžiho Kawaie je účinek filmu naprosto ohromující. "Ip Man 2" je v zásadě řemeslně precizní naplnění úspěšného schématu a díky tomu také funguje skvěle. Bojové sekvence výstižně porovnávají rozličné styly kung fu a posléze i čínská bojová umění vůči boxu a opakovaně potvrzují, že tvůrčí tým Wilson Yip - Donnie Yen představuje naprostý vrchol současných hongkongských bojových filmů. Choreografie se jako v prvním díle soustředí na vyjádření efektivity wing chunu, k čemuž využívá sekvence krátkých, převážně blízkých záběrů a kontrasty rychlých výměn úderů se zpomalenými obrazy jejich následků. V hrstce případů tvůrci sáhli k užití speciálních efektů, ale pouze aby tím stupňovali dramatičnost či ustanovili kontrast jako v případě famózní sekvence poměřování sil mezi hongkongskými mistry. ___ PS: Možnost vidět film na velkém plátně s takřka tisícovkou diváků znalých hongkongských filmů, kteří euforicky reagovali na ustanovující záběry každé hvězdy a ve finální bojové sekvenci rykem a potleskem dělali z kina čtvrtou stěnu hlediště boxerského ringu ve filmu, byl nezapomenutelný zážitek. Lze pak jen litovat, že v českém kině se nic takového nikdy nemůže stát, a to ani na festivalu. (02.05.2010)

Pokračování sice za svým starším bratrem zaostává, ale opět se můžeme těšit na výbornou kameru, režii a bojovou choreografii jako v prvním díle. Příběh nás zavede do Hong Kongu, kde Donnie Yen vyučuje Wing Chun v chudých podmínkách a ve stínu konkurenčních škol. Tady naráží politický systém Anglie do čínského a ukazuje svůj ekonomický rozmach na zápasech, jejíž konstrukce příliš originality nenabízí, je bohužel celá zkopírovaná z Rockyho IV. Atmosféry je oproti jedničce bohužel méně. Občasné používání efektů narušuje reálnou stabilitu, které se jednička tak pevně držela a to je škoda. (09.05.2010)

To čo prvý diel začal, druhý dokončil. Hollywoodsky heroizmus a patos prijal Hong Kong za vlastný. Ip Man 2 je Hong Kongský Rocky, je to symbol národného patriotizmu, vycibrený blockbuster jasnie mieriaci na svoju cieľovú skupinu a do puntíku spĺňajúci všetko, čo sa od neho očakáva. Publikum očakávujúce akčný spektákel jasa radosťou, hardcorový fanúšikovia kung-fu sú mierne rozčarovaný. Kritizovať však mainstreamovosť a klišé je zbytočné. Ip Man 2 je stále film, kde je v prvom rade braný ohľad na špičkovú bojovú choreografiu a početné súboje, predvádzané legendami Hong Kongského filmu (znalcov poteší prítomnosť veterána Fung Haka, ktorý sa aktívne zapojí do jedného súboja). Fakt, že po historickej stránke je to vymyslená rozprávočka bez mihnutia oka odpúšťam. A to koli tomu, že je viac ako jasné, že vďaka úspechu a popularite Ip Man znova naštartuje záujem o filmy s bojovou tématikou, či už o čínske bojové umenia ako také (veľký úspech, viac peniažkov, viac filmov). Vďaka Donnie za to, že kung-fu sa znova stalo (aspoň na nejakú dobu) regulérnym filmovým žánrom. A ten až dojemne úžasný epilóg....cítim vo vzduchu film o Bruceovi Lee ;-). (9/10) (08.05.2010)

Snad malinko melodramatické a přímočaré, ale ta idea Ip Manovské dvojky je rovněž velmi jednoduchá – bojová umění nejsou o kopech, nýbrž cestou duševního a duchovního rozvoje člověka. Což může samozřejmě vyústit v to, že vám v hospodě pořádně nabančí, jak se akademičtějším bojovníkům sem tam stává a jak se i zde odráží v konfliktu mezi britským rváčem a slabším Ip Manem coby zpozdile kolonialistickou synekdochou mezi zlými britskými okupátory, násilným zločineckým spolkem, jež po sobě zanechal snad jen dva památníky: hru zvanou fotbal a výraz „fuck off“, a ustrčenými asijskými raby. Karate, kung-fu ad. je a vždycky bylo hlavně o diplomacii (vzpomeňme Seagalovo aikido, kde dokonce nejsou útočné chvaty), o ovládnutí sama sebe a pokorných mistrech, kteří si celý život vyčítali, že zlomili ruku zloději, který je napadl, což vystihuje nejlépe policejní komisař Fatso, ten nejméně bojující, respektive vůbec nebojující, co to hraje na obě strany - dovedl diplomacii na maximum a nebojuje vůbec. Není v tomhle náhodou zakletý základní rozdíl mezi Evropou a Amerikou? V Evropě kdykoliv dojde na generační dialog, končí distancí a bariérami mezi lidmi, zatímco v protestansky smýšlející Americe rázným činem, který tyto bariéry roztíná. Pesimismus a zachmuření, to se v USA opravdu nikdy nenosilo a nosit nebude. O čem je vlastně Van Dammův Dvojitý zásah, jak ten se staví ke generačnímu dialogu? Je o dítěti, kterému zabijí rodiče a které, až vyroste, oba rodiče pomstí. Není tohle náhodou vrcholně etický moment, pomstít smrt vlastních rodičů? A pak že jsou americké filmy násilné a vedou mládež špatným směrem. Evropě náramně vyhovuje ohánět se pacifismem a nechávat špinavou práci s bagdádskými či balkánský řezníky na americkém Rambovi. Z jisté perspektivy násilné americké filmy skrývají ve skutečnosti etické jádro postav, z nichž každá má dobrou povahu, je morálně založená a poslušná zákonů přírodních i lidských, a je tudíž zcela jasné (a taky od nich hezké), že těchto svých schopností používají výlučně ke konání dobra. V tomto ohledu by pedagogické sdělení těchto příběhů, i na úrovni dětské četby, bylo naprosto přijatelné, neboť i jednotlivé epizody, vložené do vyprávění, v nichž se násilí objevuje, se zdají být rovněž zaměřeny k závěrečnému odvržení zla a triumfu poctivosti. Jenže to ti slušní, hodní humanisté nahlížející na filmy přes ideologický a psychoanalytický mustry nikdy nepochopí a radši budou potvrzovat starý známý, že každý Evropan v sobě má malého Adorna a malou Lauru Mulvey. Potrestané zlo a šťastné konce Evropanům zkrátka nevoní, vidí v nich kýče a hladivost, viz známé pošklebky na účet Menzela, který za normalizace namísto ostrých výpadů poetizoval, za což mu nemůže přijít vybraná obec mravokárců dodnes na jméno. Dospěli jsme k důležitému poznatku: dobře končící filmy dostávají špatná hodnocení, špatné končící filmy dobrá hodnocení. Takové jsou zákonitosti - třebaže se dobře končící film může krýt s tím, že bylo spravedlnosti učiněno zadost. (27.11.2010)

Nejdřív jsem tu dokonce měla stejně jako u jedničky jen čtyři hvězdy, které vycházely z velké části z toho, že sama chodím na tréninky Wing Chunu (v ČR Wing-Tsunu). Druhého Ip Mana jsem poprvé (a i jako první ze série o Ip Manovi) viděla tuším už v roce 2012 na letním soustředění s Wing-Tsunem , ale trvalo mi víc jak šest let a tak sedm-osm zhlédnutí, než jsem jej plně docenila - podobné to bylo i u jedničky. Je mi jasné, že příběh z jedničky spojený s válkou zaujal/zaujme víc lidí, protože je tam prostě ta válka (tohle téma bylo vždy populární, stačí se podívat na válečné filmy ve zdejších žebříčcích - tím samozřejmě nechci téma války nijak zlehčovat), ale mně je přece jen o něco málo sympatičtější příběh o tom, jak se Ip Man snaží prosadit v Hong-Kongu a založit tam školu Wing Chunu (během čehož dojde k vynikajícímu souboji Ip Mana s mistrem Hung Chun-Namem na stole, jedna z mých nejoblíbenějších scén) a jak nakonec bojuje s britským boxerem Twisterem nejen o svou čest ale i o svou kulturu - upřímně, to bylo napětí jak prase, to jsem u mnoha filmů nezažila, fandila jsem, jako kdybych v té aréně opravdu byla. Ale akce není jenom v těhle dvou částech, tak jako emoce je vlastně všude, druhý Ip Man jej jí až na nutné přestávky neskutečně narvaný. A Vy nestačíte žasnout nad tím, kolik úderů a v jaké rychlosti padá. K tomu ještě hraje výborná hudba, takže co víc si přát? Nic, tohle je dokonalost. P.S.: Dvojka jen potvrzuje, že nikoho lepšího než Donnieho Yena do role Ip Mana vybrat nemohli. Můj nejoblíbenější film o bojovém umění, který již navždy změnil můj pohled na asijskou kinematografii. 10/10 (14.10.2018)