Ip Man 2: Majstrovo víťazstvo

Mám nutkanie dať vyššie hodnotenie, ale je to ozaj len klasická báchorka o ďalšom čínskom hrdinovi, ktorá na rozdiel od predchodcov (FIST OF LEGEND, DRUNKEN MASTER, ONCE A TIME IN CHINA) nemá v dnešnej dobe priveľmi čím prekvapiť. Ak si odmyslíme absurdnosť súboja box vs. kung-fu, je tu zaujímavá akcia (akurát, že finálna je asi najslabšia). Mňa potešil predovšetkým Samo Hung, ktorý ukázal, že je stále v skvelej forme... Rovnako otrepané/klasické ako OBÁVANÝ BOJOVNÍK... (14.01.2013)

Nechtělo se mi věřit, že by mě dvojka dokázala opět nadchnout natolik, abych dal maximum hvězdiček, ale stalo se. Opět jsem podlehl kouzlu Wing-chun a celkové atmosféře filmu. Je logické, že už to není taková pecka jako jednička, především dějová linie je opravdu osekaná na minimum, taky narazíme ve filmu na několik klišé, pár propagandistických slov, ale nechme Čínu Čínou. Příběh Yip Mana mě jednoduše okouzlil a už teď se nehorázně těším na trojku, jak bude učit Bruce Leeho a vůbec - chci vidět zfilmovaný celý Yipův život. :-) 85% (29.10.2010)

Snad malinko melodramatické a přímočaré, ale ta idea Ip Manovské dvojky je rovněž velmi jednoduchá – bojová umění nejsou o kopech, nýbrž cestou duševního a duchovního rozvoje člověka. Což může samozřejmě vyústit v to, že vám v hospodě pořádně nabančí, jak se akademičtějším bojovníkům sem tam stává a jak se i zde odráží v konfliktu mezi britským rváčem a slabším Ip Manem coby zpozdile kolonialistickou synekdochou mezi zlými britskými okupátory, násilným zločineckým spolkem, jež po sobě zanechal snad jen dva památníky: hru zvanou fotbal a výraz „fuck off“, a ustrčenými asijskými raby. Karate, kung-fu ad. je a vždycky bylo hlavně o diplomacii (vzpomeňme Seagalovo aikido, kde dokonce nejsou útočné chvaty), o ovládnutí sama sebe a pokorných mistrech, kteří si celý život vyčítali, že zlomili ruku zloději, který je napadl, což vystihuje nejlépe policejní komisař Fatso, ten nejméně bojující, respektive vůbec nebojující, co to hraje na obě strany - dovedl diplomacii na maximum a nebojuje vůbec. Není v tomhle náhodou zakletý základní rozdíl mezi Evropou a Amerikou? V Evropě kdykoliv dojde na generační dialog, končí distancí a bariérami mezi lidmi, zatímco v protestansky smýšlející Americe rázným činem, který tyto bariéry roztíná. Pesimismus a zachmuření, to se v USA opravdu nikdy nenosilo a nosit nebude. O čem je vlastně Van Dammův Dvojitý zásah, jak ten se staví ke generačnímu dialogu? Je o dítěti, kterému zabijí rodiče a které, až vyroste, oba rodiče pomstí. Není tohle náhodou vrcholně etický moment, pomstít smrt vlastních rodičů? A pak že jsou americké filmy násilné a vedou mládež špatným směrem. Evropě náramně vyhovuje ohánět se pacifismem a nechávat špinavou práci s bagdádskými či balkánský řezníky na americkém Rambovi. Z jisté perspektivy násilné americké filmy skrývají ve skutečnosti etické jádro postav, z nichž každá má dobrou povahu, je morálně založená a poslušná zákonů přírodních i lidských, a je tudíž zcela jasné (a taky od nich hezké), že těchto svých schopností používají výlučně ke konání dobra. V tomto ohledu by pedagogické sdělení těchto příběhů, i na úrovni dětské četby, bylo naprosto přijatelné, neboť i jednotlivé epizody, vložené do vyprávění, v nichž se násilí objevuje, se zdají být rovněž zaměřeny k závěrečnému odvržení zla a triumfu poctivosti. Jenže to ti slušní, hodní humanisté nahlížející na filmy přes ideologický a psychoanalytický mustry nikdy nepochopí a radši budou potvrzovat starý známý, že každý Evropan v sobě má malého Adorna a malou Lauru Mulvey. Potrestané zlo a šťastné konce Evropanům zkrátka nevoní, vidí v nich kýče a hladivost, viz známé pošklebky na účet Menzela, který za normalizace namísto ostrých výpadů poetizoval, za což mu nemůže přijít vybraná obec mravokárců dodnes na jméno. Dospěli jsme k důležitému poznatku: dobře končící filmy dostávají špatná hodnocení, špatné končící filmy dobrá hodnocení. Takové jsou zákonitosti - třebaže se dobře končící film může krýt s tím, že bylo spravedlnosti učiněno zadost. (27.11.2010)

Ačkoliv mě Ip Man (i přes můj obdiv asijské kinematografie) příliš nenadchnul, (spojení akční bojovky a životopisného filmu zde moc nefungovalo) měl v sobě pár opravu slušných akčních scén a jeho sledování pro mě nebylo nikterak náročné nebo dokonce bolestivé. Druhý díl je v mnoha ohledech podobný ale troufám si tvrdit, že dokonce lepší. Wilson Yip dokazuje, že akci snímat umí, Donnie Yen a Sammo Hung ukazují to nejlepší ze svého bojového umění a akce je více než dost. (29.01.2012)

Za tónů fantastické hudby Kenji Kawaie se rozjíždí pokračování velkého příběhu velikého mistra Wing Chunu, mistra Ipa. Od samého začátku do úplného konce můžeme sledovat dechberoucí souboje, v nichž nejen Donnie Yen předvádí neskutečné výkony. První díl měl kromě akce také více dramatickou a historickou rovinu, což není tak úplně případ dvojky. Stále se sice čerpá ze života tohoto pozoruhodného mistra, ovšem snímek těží prakticky výhradně ze soubojů a nějaké extra dramatické a působivé zvraty jako v jedničce tu nejsou. Konfrontace čínských bojových umění se západním boxem byla zajímavá, ale její pojetí se mi až tak moc nepozdávalo. Závěrečná scéna pobavila a tak trochu vnukla myšlenku na další pokračování. Doslov už jen dotvořil parádní tečku za tímto zdařilým filmem. Dávám 4*, abych trochu odlišil první a druhý díl, který je podle mého trošku slabší. (17.10.2011)