Karate Kid

„Sometimes the most important fights are the ones you avoid.” Na původního Karate Kida jsem ještě moc malý kluk, ale moc dobře si dokáži po tomto „kung-fu” remaku představit, jak se většina náctiletých musela při prvním shlédnutí v té době cítit. Druhá část, kdy se romantika mezi dvojící puberťáků, choreograficky excelující souboje a emocemi po okraj naplněné drama rozjede naplno, je totiž naprosto nehoráznej hukot. Námitky ohledně věku dětských herců beru zpět, protože takhle příjemně strávené dvě hodiny u PG snímku jsem už dlouho nezažil. Po tomhle může Will Smith s klidem v duši odejít do důchodu. (31.08.2010)

Pro mě to je prostě srdcovka. Původní film z roku 1984 byl pro mě ve své době tím, čím pro mnoho lidí bývají letní blockbustery v současnosti. Něco, o čem se mluví, čím chce každý být.. Herecké sestavy jsem se původně bál, Jaden Smith byl naposled neskutečně otravný v remaku The Day the Earth stood still, Jackie Chan byl příšerný ve většině svých posledních filmů (a to ho mám jako herce opravdu rád), ale oba rozehnali všechna mračna obav a ukázali, že když chtějí (či pokud to scénáristé dovolí), umí. Jediným opravdu nesnesitelným hereckým elementem byla snad jen Dreova matka v podání Taraji Pendy Henson, jejíž postava se prostě a jednoduše chová celý film jako kráva. Velice sympatická mi pak přišla hrdinova "femme fatale", jejíž role se zhostila neznámá Wenwen Han. Co se filmu, jakožto remaku týče, tvůrci nezapírali inspiraci v původním filmu, obměnili prostředí, zachovali však rámec. Nebáli se ani vyměnit karate z názvu za čistokrevné kung fu. Závěrečný souboj pak probíhá klasickým způsobem, jen finální "skok" je nahrazen.. mno, řekněme novodobější verzí. :) (30.09.2010)

Na tomhle filmu je zajímavý to, že ačkoli je poněkud klišovitý a předvídatelný, přesto funguje, zejména co se týče vyvolávání různých emocí. Karate Kid je tudíž dobrým důkazem toho, proč u filmů nevadí opakování známých příběhů nebo schémat, protože klíčové jsou emoce. A je jedno, jak a čím je filmy navozují. Účel světí prostředky, jak se říká. Proto když se někdy tvrdí, že jde nějaký filmy proti konvencím, neznamená to ve skutečnosti, že jde proti očekávaným příběhovým schématům, ale že jde proti očekávaným emocím. Někteří lidé se dokonce dívají opakovaně na filmy proto, aby ovlivnili své vlastní emoce a posílili nebo změnili náladu, ve které se nacházejí. Faktem je, že Karate Kid nám tímhle důrazem na staré známé emoce na úkor nového příběhu říká možná něco o budoucnosti kinematografie, která do nás bude ládovat emoce přímo přes nějaké matrixovské kabely a příběh k tomu nebude vlastně vůbec zapotřebí. Film tuto myšlenku ukazuje na scéně s ženou a hadem. Zatímco Jaden Smith je toho názoru, že žena kopíruje pohyby hada, Jackie Chan mu vysvětlí, že je tomu obráceně, neboť had kopíruje pohyby ženy. Jaden Smith tudíž spadá ještě do dnešního světa, kde se musí filmaři podobně jako žena přizpůsobovat divákům, kdežto Jackie Chan nastoluje už budoucnost kinematografie, v níž žena diváky přímo ovládá a kontroluje. Jackie Chan mimo to dodá, že být klidný a nedělat nic jsou dvě velice odlišné věci, čímž naznačuje, že nevyprávět příběh ještě neznamená, že film nic nedělá a neprodukuje žádné emoce. Produkuje, akorát k tomu nepotřebuje příběh. Tato naprostá rezignace na příběh tu ale kdysi už byla, a není tudíž ničím, co by mělo kohokoliv překvapovat, neboť kinematografii přinejmenším ve svých počátcích charakterizuje spíše a hlavně dokument (zachycení skutečnosti), experimentování (Jan Evangelista Purkyně), věda (Muybridge, Marey), okouzlení a pouťové atrakce (na úkor narace), populárně naučné aktualitky (hraný zábavný film nemá budoucnost, říkával tehdá Lumière) či animace (ta dle některých není podmnožinou filmu, ale jeho samotným rámcem, dnes ve věku digitální techniky a možnosti modifikovat hranou akci zvláště).Kinematografie nikdy nebyla zamýšlena pro vyprávění příběhů. S příběhy se začalo až později. Tudíž i jejich opuštění by nás pouze navrátilo k počátkům. Nenarativ jsi a v nenarativ se obrátíš, jak by to asi okomentoval Mojžíš. (30.12.2012)

Hodně pomalý rozjezd a zdlouhavý film. Dá se říct dobrých 90 minut lehkého připravování a trénování na turnaj. Dalo se to zkrátit na 45 minut, protože v těch úsecích hrozně slabá místa a slabý děj. Zbylých 30 min., je třešnička na dortu a film dostává lepší náboj. Dokončení tréninků s Jackie Chanem a na závěr turnaj. Neříkám, že špatné, ale nepřesvědčil mě o svých kvalitách na lepší hodnocení... 6/10 = 60% (02.12.2010)

Nová klasika všech dětí už se z podobného námětu dnes stát nemůže, ale i tak klobouk dolů za to, že se takhle jednoduchý příběh, navíc při doslova vražedné délce, nerozsypal tvůrcům pod rukama. Na rovinu ale říkám, že po úvodní klasice "přestěhování-zklamání-šikana" snad ani nešlo o zklamání, jako spíš o regulérní nudu. Až překvapivě fajn a naprosto přirozený Jaden, solidní tréninky, klasické montáže a božský Jackie Chan mě nakonec vytáhli tak vysoko, až se mi tomu při závěrečných titulcích nechtělo věřit. 70% a nakonec opravdu i čtvrtá hvězda. Remakovat klasiku tak, aby výsledný film dokázal dýchat sám za sebe, není legrace. (01.10.2010)