Zmiznuté impérium

Nevěrohodný pohled na sovětská 70. léta. 1) Ронэс na kinopoisk.ru uvádí zajímavý postřeh: Film působí dojmem, jakoby se neodehrával v roce 1973, ale v současnosti. Ovšem v sovětské současnosti. Sovětský svaz existuje i nadále a vypadá podobně. Všudepřítomná hesla, po pustých ulicích jezdí pořád stejná auta, autoritářská buzerace na každém rohu a mizerné služby - jsme doma, je to tak. Ale přitom stále čekám, kdy chlapci vytáhnou mobil, dají si gin and tonic a kouknou se, co nového je na YouTube. Prostě a jednoduše - film se sice oděl do historických šatečků, ale jeho představitelé myslí a konají tak jako dnešní mládež. Слушай, Серёга! А как ты думаешь, что с нами будет лет так через 30?_____ 2) V roce 2013 byla uvedena do kin nová střihová verze pod názvem Любо́вь в СССР._____ 3) Natáčelo se v Moskvě, v Gagře (Abcházie), Chivě (Uzbekistan) a v Kuňa-Urgenči (Turkmenistan)._____ 4) Hrají zde 23letý Alexandr Ljapin (Serjoža, který neumí být věrný, hlavní role), 18letý Jegor Baranovskij (vzorný student Sťopa) a 24letý Ivan Kuprejenko (hudebník Kosťa). Pro Ljapina a Baranovského to byl druhý film, pro Kuprejenka filmová premiéra. (20.07.2016)

Karen Šachnazarov mě kdysi fascinoval svým Městem Zero, které v mých očích dokonale zobrazilo absurditu konce komunistické éry, takové to mrtvolné bezčasí. Původním dílem Franze Kafky jsem byl tehdy nepolíbený a tahle absurdní kafkiáda padla na úrodnou půdu. Pak jsme na sebe pár dekád nenarazili a nyní mám možnost vidět jeho pozdější tvorbu a jsem z ní silně rozpačitý. Nemůžu mluvit ani o průměrném diváckém zážitku. Rozumím tomu, že Šachnazarov chtěl do svého filmu dostat kus nostalgického pohledu na dobu dospívání, ale když já ani v té zidealizované podobě Sovětský svaz první poloviny 70. let nepoznávám. Chybí mi tam atmosféra, nevěřím tomu obrazu, nevěřím tomu filmu. Historickou epochu nenavodíte tím, že postavy navlečete do dobových kostýmů a po ulici necháte jet dobové auto, to je zoufale málo. Podepsal bych prakticky beze zbytku komentář slunicka2. Ty postavy jsou veskrze současné a ten zpětný pohled na studentská léta je v podstatě velmi tuctový a triviální. Když se někdejší kamarádi sejdou a ten, který žije ve Finsku, teskní po Sovětském svazu, je tahle podoba nostalgie nedůvěryhodná až směšná. Celkový dojem: 40 %. (12.03.2021)

Socialistická realita bez socialistického realizmu. Takých filmov sú mraky, ale rozhodne nie odohrávajúcich sa v tomto prostredí, samotnom jadre svetového komunizmu. Dôraz je pritom na civilnosť a každodennosť študentov, do ktorých životov zasahuje viac nová spolužiačka v minisukni alebo nový album Rolling Stones, čo sa dá zohnať na čiernom trhu, než medzinárodné politika, studená vojna, komunistická propaganda či súboj svetových ideológií. Zrejme z toho dôvodu boli aj vybraté tie najmŕtvejšie roky, kedy sa ani na tom poli vlastne nič významne dejinotvorného neodohrávalo... (29.11.2016)

Po formální stránce je pro mě tento Šachnazarovův film slabší než jeho Den polnoluniya a po obsahové stránce slabší než jeho Pavilon č. 6. Takže čtyři hvězdičky. Nejvíc mě dostalo to vyústění, kdy už nebylo vidět hlavnímu hrdinovi do tváře a člověk jen slyšel jeho rekapitulující "dospělý" hlas... tyto životní retrospetivy (resp. introspektivy) mě vždy tak trochu rozesmutní... když se jeden na konci dozví, jak moc v mládí člověk trpěl pro nějakou lásku, která pak stejně nedošla naplnění... zato objevil sám sebe ve Městě větrů a naučil se farsí. To byl pro mě nejsilnější moment celého filmu. (10.07.2011)

Neviem čím to je, ale tento film ma úplne dostal. Veľmi sa mi páčilo hľadanie životnej cesty, študentský život a zamýšľanie sa nad zmyslom života a toho, ako to v Sovietskom zväze chodí, z pohľadu mladých chlapcov. Niekedy aj malé nedostatky vie vykryť silný dojem a to sa u mňa stalo, cítil som prepojenia zo svojím životom, niekedy som bol smutný z konania hlavných postáv, ale zároveň mi to pripomenulo krutú realitu. Bol to druhý Šachnazarov film, ktorý som videl a opäť ma fascinoval. Jedným slovom nádherný. (03.04.2012)