Noc lovca

Drrrrsná pohádka s kamerou tak dokonalou, že místy budete chtít řvát, protože nebudete vědět co jiného s tím dělat. Brilantní přehrávání Roberta Mitchuma v roli neskonale odporného zloducha skrytého pod ještě odpornější maskou počestného kazatele. Logiku sem nemá smysl tahat, protože Lovcova Noc je především o kouzlu kontrastu. Na mě fungovalo, a proto i když šlo o skutečně hodně weird kousek, dávám 80%. (17.07.2008)

Je s podivem, jak může v několika málo vteřinách film střídat geniální vizuální momenty s naprosto tragickým herectvím, dialogy a střihovou skladbou. Tenhle slavný film je pro mě reprezentantem téměř všeho negativního, co se pojí ke kinematografii 50. let. Obecně vzato, dalo by se říct, že každý dobrý film má postavy, které můžeme považovat za životné, vrstevnaté, lidské. Naopak špatný film má často namísto propracovaných charakterů jen nositele stereotypních vlastností, panákovité roboty, jejichž repliky šustí papírem. A přesně takhle vypadá v podstatě každá scéna Lovcovy noci. Panáci odříkávají repliky, které by nikdo nikdy nevypustil z úst a do toho toporný střih nešikovně nastřihává různé reaction shoty. Vrcholným příkladem budiž strašlivé herectví představitele malého Johna, jehož reaction shoty působí jako nepovedené cvičení na téma Kulešovův efekt. Jako o to větší kontrast pak opravdu působí několik spásných magicko realistických momentů, kdy pár vteřin osamoceného a vizuálně strhujícího záběru řekne divákovi víc, než ta upachtěná koláž šustící papírem. Žánrově i tematicky je Lovcova noc zajímavým snímkem (dokázal bych si představit remake třeba od Guillerma del Tora), ale absolutně ho sráží prkenné neumětelství na poli scénáře, vedení herců i budování rytmu střihové skladby. 4/10 (03.09.2018)

Zase jedna klasika, která je dle mého klasikou nezaslouženě. Přestože námět zní zajímavě a dovedl bych si jej představit jako hodně drastický film, Laughtonův film mi přišel spíše mdlý a místy dokonce i nechtěně směšný. V mnoha záběrech je příliš cítit ateliér a místy jsou to ty proslulé Potěmkinovy vesnice, kdy je přímo cítit, že domy na břehu řeky jsou jen kulisy pouze s čelní stěnou, navíc ještě dost tenkou. Před kamerou defiluje půlka zoo, chudáci zvířata působí dost zpitomněle. A "nejúchvatnější padouch filmové historie"? Dokud hraje temná hudba a obrovský temný stín zakrývá půlku obrazu, tak docela působí. Na odporné chování k dětem i manželce jsme (bohužel!) z plátna i ze skutečnosti až moc zvyklí... a závěrečný duet se starší dámou, kdy Powell pouze mumlá tam, kde dáma zpívá o Ježíši, mě opravdu rozesmál. Výhrad by bylo daleko víc, leckteré by se daly shrnout ve větě "Powell je prostě magor a idiot a neuvědomuje si důsledky svých činů", ale už se mi to nechce vypisovat. Zkrátka zklamání. (23.11.2009)

Snovou práci definuje Freud jako proces, který je nutný k překonání rozdílu mezi zjevným obrazem a latentní snovou myšlenkou. Tento posun vzniká prostřednictvím snové cenzury, která přetransformovává denní traumata (potencionální zárodky neuróz) do přijatelných obrazů, s nimiž je psychika schopna se vypořádat. Doslovným konceptem se řídí i Lovcova noc, která začíná jako thriller (neuróza) a končí jako pohádka (přijatelný obraz). ____ Několik poznámek. 1, Film je nasáklý Oidipovým (a Elektřiným) komplexem. Chlapec miluje svou matku a nenávidí nového otce, zatímco jeho malá sestra otcovi bezmezně věří. 2, Femme fatale nahradil Male fatale, potažmo poválečná paranoia ze sňatkových podvodníků. 3, Technická struktura opomněla vystříhat záběry, kde postavy chodí z místa na místo. Respektive, když už je tam chtěli tvůrci nechal, měli to vyřešit přes prostřihy (chodící postava – jiný záběr – chodící postava). Chodící postavy do filmu nepatří, protože to diváky vysiluje. 4, Dramaturgická struktura vyprávění je zřetelným konstruktem, který až moc spěchá k následujícím událostem, čímž pádem nezůstává u přítomného. Jenže přítomné je na každém filmu to nejpodstatnější, protože přítomné znamená aktuální, intenzivní prožitek. Navíc k čemu je dobrý přepečlivě kontrastní vizuál, když s výjimkou klopotné expozice, která neposkytuje divákovi žádné vodící sloupky a ukazatele, je zbytek filmu tak ukrutně lineárním manifestem. 5, S předchozím souvisí, proč fandíme hlavnímu padouchovi. Na rozdíl od ostatních postav umí hrát, není předvídatelný, disponuje nejasnou šarži a nebojí se proklamovat slavné jokerovské: Let's Put a Smile on Your Face! (28.09.2008)

Film noir zvolna se měnící v pohádku? Může to fungovat? Robert Mitchum je tak slizký a arogantní padouch, že ho nemůžete nenávidět a milovat zároveň. Je to postava hraná s velikým nadhledem, baví i děsí zároveň. Vizuální stránka je tak vybroušná, že si teď fakt nevzpomenu, který černobílý film se mi obrazově líbil víc. Bude to chtít víc zhlédnutí, ale už teď nemůžu dát méně než pět hvězdiček... (30.01.2006)