Wall Street: Peniaze nikdy nespia

Achillovou patou většiny narativních uměleckých děl není vytvoření krize či katarze a z ní vyplývajícího efektu stimulujícího divácký afekt - prchavé pohnutí, ale závěru. Tedy poslední třetiny, která uzavírá předchozí avanturistický kejkle. Jak vhodně ukončit příběh, toť spisovatelova řehole a věčná hádanka, uspokojivě doposud nerozluštěná. Tentýž problém se týká romantických komedií, v nichž po první rozdováděný polovině vykrystalizuje nedůvěryhodný morální apel, jako by filmaři navazovali na tradici amerického slovesného umění, v němž je vyprávěný příběh nositelem zřetelné morality. Jak srdnatě demonstruje Wall Street 2, tento spor mezi nekonečným vršením událostí a nutností je uzavřít má samozřejmě politickou rovinu v podobě střetu zakonzervovaného status quo a prosazování reformních změn: na jedné straně hamižní prodejci nemovitostí a vysocí hráči z americké burzy vyznačující se intenzivní racionalitou prostředků a naprostou iracionalitou cílů, proti nim gender v podobě ukníkaně citlivého hlavního hrdiny a jeho dominantní partnerky, které se musí neustále za něco omlouvat, dotyčná je - jak jinak - aktivně činná v levicové multikulti neziskovce a going green. Spor mezi nekonečným vršením událostí a nutností je uzavřít má ale i svou skrytější podobu dramaturgickou, protože v obecné rovině je každý film reprezentován ve formě fragmentů či soudržné narace, jinak řečeno ve formě periferií či jader. Tyto formy se různě kombinují, přičemž pro jednu formu je obvykle „zapomínána“ druhá. Pokud se zapojíme do hry na periferiích příběhu, obvykle nás přestane zajímat jeho původní jádro a utápíme se v balastu doplňků - jak je tomu např. v případě sběratelských karetních her Pokémon či Magic nebo u panenky Barbie. Stáváme se sběrateli, archiváři, hráči, příběh nám uniká, bortí se. Pokud jsme postaveni do jádra příběhu, tak proto, abychom zkonsolidovali předešlý chaos. Krize je vrcholem dramatu, jeho „středem“, jádrem, často nejdelší částí. Je v ní odvrhováno vše podružné, nepodstatné. Variantní řešení jsou postupně vylučována, takže nakonec není možno se vyhnout rozhodující srážce. (-spoilery-) Ve Wall Street 2 představují periferii brilantní dialogy na téma capitalism&money určené všem ekonomickým geekům a jádro, do filmu zjevně nepatřící, romantická vztahovka a nemístný happy end, který vše dobré z předešlých minut obvykle přepíše, protože filmy si pamatujeme hlavně podle posledních několika minut a jsme klidně s to zapomenout skvěle pojatý vizuální gryfy/grafy uprostřed příběhu souznící s dravým tématem wallstreetských finančníků. Jako by chtěl Stone na ten konec záměrně upozornit. Lze ho vyložit pěti způsoby: Stone (a) se buď někde kapitálně připil, anebo (b) se snaží po vyhroceným WTC rehabilitovat u demokratů, popř. (c) na něj tlačili producenti, samozřejmě (d) se nabízí vnímat konec i jako sofistikovaně falešný závěr neboli jako takovou co nevidět prasklou bublinu, nicméně (e) dle mého onen nepatřičný konec dává dokonale do souvislosti ony periferie a jádra, respektive věčný tok peněz, svět výsledovek, rozvah a nikdy nekončících cash flow, které se stále proměňují jako loňské sněhy a znovu rodí jako sněženky s novým jarem, a proti nim tok života, který, jak nabádá Heidegger, je konečný. Peníze tečnou věčně, ale vztahy mezi lidmi se musí uzavřít. Skrze umění se dotýkáme věčnosti. Ale nemá to žádný smysl, protože jsme smrtelní. (26.12.2010) (menej) (viac)