8 1/2

Asi najpreceňovanejšia klasika vôbec. Mňa netrápi to, o čom film je (myslím, že toto je celkom zjavné od samého začiatku, dokonca si myslím, že u Felliniho nejde o "čo", ale "ako"), ale spôsob, akým sa s problematikou vysporadúva režisér. Kombinácia patetického a subtílneho symbolizmu by mi nevadila, pokiaľ by filmové rozprávanie malo elementárne poetické dimenzie. Vulgárne sexy buchta z Guidovho detstva figurujúca ako zhmotnená spomienka v jeho súčasnosti plus zopár ďalších "vzletných" ťahov je všetkým možným len nie excitujúco magickou oslavou filmu a života (hoci i života zbabraného). Nemám nič proti felliniovskej či altmanovskej koncepcii masovej exploatácie ľudí a ľudkov, vadí mi však, keď je ich tam x na piatu a ešte tárajú 145 minút o "nesmrteľnosti duše". Poetické dimenzie par excellence má pre mňa "A loď pláva". Možno som príliš vzdialený od skutočnosti, ale je mi fajn. Boh stvoril svet za sedem dní, Fellini svoj film pravdepodobne za osem a pol dňa. Obaja urobili obrovské chyby, pánboh ale aspoň nefiguruje v titulkoch. (13.04.2005)

Po formální stránce geniální. Řečeno za pomoci největšího klišé - Fellini kamerou maluje. Kontrasty černé a bílé, krásné kostýmy a extreriéry, snová atmosféra; co vteřina filmu, to obraz, který by mohl viset v galerii. Proto vlastně ani film nestačí za 139 minut nudit - scény se zajímavě přelévají jedna do druhé za pomoci asociací bez logické návaznosti a je potěšením to sledovat. Fellini míchá realitu, představy, sny a vzpomínky na dětství a nakonec to vše vytryskne do obrovského karnevalu. Problém mám ovšem s obsahovou stránkou, která mi nepřišla zdaleka tak zajímavá. Slavný a trochu nafoukaný rejža má špatné období - mizerné vztahy se ženami a tvůrčí krize, navíc krize středního věku.. Jenže si tak trochu říkám - a co já s tím? Je poznat, že film je do značné míry autobiografický, takže mi nějak nesedí, že mi autor předkládá dílo o tom, jak strašně složitě ono dílo vznikalo. Jako bych tento komentář napsal stylem ,,Vůbec nevím, co sem mám psát o filmu, co je tak dobře známý, ale vidíte? Nakonec přece jen něco píšu. No nic, uf, už to bude skoro hotové, ale byla to fuška, to vymyslet, to vám teda řeknu." Nicméně možná to časem pochopím. Až mi bude čtyřicet a přijdou všechny ty krize, pak bude 8 1/2 zřejmě první film, po kterém sáhnu. // To jsem napsal v roce 2013 ve svých dvaadvaceti letech, a filmu dal čtyři hvězdičky. Nakonec jsem nemusel čekat ani na krizi středního věku, stačily čtyři roky a jedna projekce v kině Aero a já měním na hodnocení absolutní. Když jsem ty obrazy viděl na velkém plátně, naprosto mě to dostalo. A řekl jsem si - autorská krize je přece téma jako jakékoli jiné. No ne? (28.05.2013)

Musím se opakovat, a za nejvýstižnější, prohlásit repliku "Já vím, o čem chceš vyprávět. O zmatku v nitru člověka. Ale musíš to říct jasně, aby tomu lidi rozuměli.“ Hodinu jsem totiž zvládal tenhle artový guláš sledovat a jakš takš si ho uvnitř sebe uspořádávat. Jenže v hodině druhé jsem se přistihl, že už pouze tupě koukám a vnitřní smysl Felliniho "filmu ve filmu" je někde v háji a rozhodně ne v mé hlavě. Zajímavý a stylový film, který je snad ale téměř nemožné zvládnout myšlenkově v plném rozsahu. A musím se ještě pozastavit nad špageťáckými postsynchrony. Z těch se mi chtělo zvracet od začátku do konce a je mi velkou záhadou, že celému filmovému světu nevadí tak laciná a odflinknutá práce, kdy máte pocit, že byste to sami s vymšleným italským přízvukem nadabovali líp. 8 a 1/2? Ne, raději Synecdochu. 4/10 (30.09.2014)

Tenhle film je pochopitelný především těm, kteří někdy prožívali pocity bezvýchodnosti, nesmyslnosti či nevysvětlitelné prázdnoty. Myslím, že je zbytečné řešit co znamenají jednotlivé výstupy, či scény, které mají stejně v první řadě velice soukromou a intimní povahu. Co je mnohem podstatnější, je celkové vyznění filmu, který vás může přes svoji tragiku překvapivě dobře utěšit právě v neutěšených chvílích. V těchto pomáhá paradoxně nikoliv povrchní optimismus, či všední banality lidí, kteří jsou „v pohodě.“ Pomoc přichází spíše ve vědomí, že v temnotě nejste sami, že jsou jiní, kteří prožívají zatracení. Umění nespočívá primárně ve vyjádření všelidských témat, na tomto omylu už ztroskotala hromada tvůrců (např. Coelho, Aronofsky, apod.), spíše jde o to, vyjádřit ty nejhlubší a nejsoukromější pocity, protože právě v nich je jádro lidství, které je společné nám všem. Veliké umění nemůže vzniknout na povel, jako pouhý konstrukt, povětšinou vzniká hlubokou potřebou umělce. V tomto smyslu je právě tvůrčí krize velice vděčná. Umělec má obrovskou potřebu tvořit, ale nemůže. Tudíž se uchyluje k tvoření o tvůrčí krizi, která je z podstaty velmi blízká krizi životní. Aneb jak řekl jednou jeden spisovatel. „Pokud máte tvůrčí krizi, pište o tom, jak nemůžete psát...“ (27.11.2015)

Geniální a stresující skvost. Po celou dobu snímku sledujeme postavu Guida Anselmiho (vynikající Marcello Mastroianni), coby slavného režiséra, který prochází krizí středního věku - má problémy s manželkou, zvědavci ho neustále pronásledují a vyptávají se, o čem film bude- (?) (to ale neví ani sám Guido) A aby toho nebylo málo, ještě rád pluje mezi realitou a snem a vzpomíná na dětství. Musím pochválit jak vizuální stránku, kameru, tak i režii Federica Felliniho. Úvodní část je dokonalá! (04.03.2011)