8 1/2

Některými surrealistickými a temnými momenty mi režisér konečně v jeho osmém mnou zhlédnutém filmu alespoň částečně vyplnil představu, kterou jsem při výslovení jména Federico Fellini měl ve chvíli, kdy jsem od něj ještě nic nespatřil. Cítil jsem z něho tajemnost, sílu a strach. Avšak velká většina z filmů, které jsem zhlédl před Osmičkou a půl mi tuto iracionální vidinu zašlapala až na úroveň nejhlubšího podvědomí, aby se v 8 a 1/2 konečně opět alespoň místy vyklubala na povrch. Abych řekl pravdu, ten film se mi v podstatě nelíbil, je hodně mimo můj vkus, ale cítím z něho dokonalost, obrovskou touhu tvůrce vykřičet do světa všechno, co ho deptá jak v pracovním tak osobním životě, pokud možno absurdním způsobem. Často jsem z toho cítil až sebeparodii. Dojem z filmu jistě umocňuje hudba, kombinovaná hity klasiky, jazzovými standardy, jakýmisi variacemi na hity klasiky (zejména mám na mysli Šavlový tanec) a snad i místy originální hudbou Nina Roty, která hlavně v závěru dokonale podtrhuje vrchol filmu a bezmocnost a depresi hlavního hrdiny a posléze zase kontrastní optimismus. 8 a 1/2 je, pokud nepočítám "oddechovější" Zkoušku orchestru, pro mě nejpřitažlivějším Felliniho filmem a to jak pro svůj zajímavý námět (ono možná stačilo v konkurenci ostatních udělat prostě nějaký), tak pro snad malé pochopení a zosobnění jeho díla, i když, samozřejmě, jaksi "nabušenější" těmi zajímavými momenty to býti mohlo...ale všude tady čtu, jak je to na druhé zhlédnutí stravitelnější, třeba by to v tomto směru pomohlo, ale neodvažuji se tvrdit, že se do toho znovu pustím dříve jak za rok. (19.06.2007)

Dokonalá kamera (i obraz, i jízdy jsou do puntíku vycizelované) nezastře fakt, že je "Osmapůlka" nudná sebestředná onanie. Film samozřejmě není úplně přímočarý - hraje si s paralelami, znejisťuje diváka ve scénách, kdy plynule přechází do oblasti snů nebo představ, aniž by na to upozornil. Jenže to jsou triky, které už byly použité stokrát a, domnívám se, lépe. Fellini se snaží pomrkávat a lišáckým výrazem nenápadně ukazovat na paralelu s Guidovým filmem, který ještě o ničem není (a nebude). Že toho tajuplného výrazu není třeba, nemusím dodávat. Pokud chcete vidět dokonalou hru s divákem a paralelním vyprávěním, podívejte se na Zvětšeninu. Pokud vás láká ona fraktálovitá struktura příběhu, kdy režisér jakoby točí o sobě, pusťte si raději Adaptaci. (19.03.2010)

V žádném případě se nejedná o nějaký povrchní, nicneříkající film, jak by se na první pohled mohlo zdát. I když souhlasím se slovy jednoho pána z filmu: "Mám v tom trochu zmatek". Ano, to přiznávám. Pokud jde o mě, tak jsem snad dobře pochopila, že Fellini nám ani nechtěl nic podrobně vysvětlovat a předkládat. Byla to mozaika situací, kterou bych shrnula slovy : bezvýchodnost, deprese v depresi, film ve filmu, naděje v beznaději a podobně. Pro každého něco. Evidentně prožíval takové situace sám Fellini, alespoň to tak na mě působilo. Současné momenty se prolínaly se sny, s minulostí, jeho fantazií a vizemi budoucího filmu. Každopádně ani ty lehce úsměvné vstupy nepůsobily přihlouple a za to jsem moc ráda. Jedno vím ale určitě, že navzdory Felliniho kvalit nebude tento pán patřit mezi mé dvorní režiséry. (09.02.2019)

Jedna z mnohých postáv filmu hovorí, že keď režisér nenadbieha svojmu divákovi, tak jeho film nemá zmysel, pretože ostane nepochopený. Fellini s týmto očividne problém nemal, natočil film iba pre seba a filmových kritikov a my môžeme iba tušiť, alebo donekonečna záber po zábere rozoberať jednotlivé roviny filmu. Celok zhruba pochopíte, ale pre mňa je problém v tom, že daná téma ma nezaujala a chýbal mi nejaký styčný emocionálny bod, kde by som sa chytil. Takto to bola dosť ťažká nuda. VIDENÉ ZNOVA: Ak by každý režisér, ktorý má pocit, že nevie, čo povedať a vznik nového filmu bude iba ďalšia lož v jeho živote zrušil jeho natáčanie, bolo by ich podsatne menej a nemusel by som tráviť toľko času selektovaním toho, čo chcem vidieť. Potom si budem môcť pozrieť viac krát aj klasiky, ktoré opätovné pozretie priam vyžadujú. Ako napríklad 8 a pol. Možno je to príliš dlhé, ale Fellinimu sa podarí dostať stav Quidovej mysle a duše aj do tej vašej, nemusíte ani vedieť čitať jeho myšlienky. Je film zábava či umenie, autorská výpoveď, alebo byznis? Všetko a dokonca v jednom. (13.08.2009)

Nepamätám si už, ktorým Felliniho filmom som začínal, ale bez pochybností viem, že jeho filmom 8 1/2 som s ním skončil. Moja obľuba Felliniho filmov v mladosti iste nepramenila z toho, že by som mal snobské sklony, skôr z mladíckeho rešpektu k autoritám. Lenže časy sa menia a dnes mi už maestrove filmy takmer nič nehovoria, resp. tým menej mi hovoria, čím viac sú o ňom, o jeho radostiach, starostiach, snoch a fóbiách. A 8 1/2 je príliš osobný film na to, aby som mu doprial aspoň tie pôvodne pridelené tri hviezdičky. (15.01.2013)