Barneyho ženy

Líbivý film, bavil jsem se až do konce. Zajímavý životní příběh muže, který absolvoval tři nepovedené manželství. Příběh nás tedy prováděl celým dospělým životem hrdiny a bylo skvělé pozorovat jak jeho tvář a tváře ostatním herců stárli. Byla to úžasná práce maskérů. Jen mě pořád nejde na rozum co ty tři ženy na tom Barneym viděly. Dustin Hoffman nezklamal,mám rád jeho svérázné role. Ve třiasedmdesáti takhle válet a bavit ve filmu, musím smeknout. Celkově 50% (22.10.2011)

Tak si to shrňme, protože jsem to nepochopil. Zakrslý, tlustý žid s vizáží přežraného křečka sbalí na své svatbě zoofilní roštěnku naprosto mimo jeho ligu, nafláká jí dva fakany, chytne alsheimera a zaklepe bačkorama. Pro někoho s obřízkou možná záživné a plné jinotajů, nejedna stará panna snad z té osudové lásky dokonce i pomočí kapesník, nicméně dělat z toho tady novodobou Vojnu a mír jenom proto, že jsem se tím unylým Harlekýnem proslabikoval až k tiráži, aniž bych chcípl nudou a mám nutkavou potřebu vykřičet do světa, jaký že jsem to čtenářský pašák, to snad ne?! Pavlík ale za pomoci Hoffmanových kapek hraje jako o život, a tak si v tom třeba i omezený divák s literárním nevkusem (marvan), co v životě přečetl tak akorát přílohu nedělního Blesku a všech sedm dílů Heryho Potrata, najde světlou chvilku a trochu se napakuje na té "bezbřehé myšlenkové bohatosti". (26.10.2011)

"No, budu tomu věnovat nejvyšší pozornost." Na tomto, místy úsměvném i dojemném příběhu, mě zaujaly tyto myšlenky. Za prvé, podle představitele hlavní role a jeho filmových partnerek, asi ženám opravdu nezáleží na vzhledu. Za druhé, nešlo tady spíš o chtíč, než o lásku? A za třetí, jestli se opravdu jednalo o lásku, jak to, že jí mohl hlavní hrdina tak jednoduše zradit? Když před tím tolik žárlil. (28.09.2015)

Jsou filmy, které se vám strašně líbí, příjemně se vám na ně kouká, dokážete se do nich zažrat, ale když se vás pak někdo zeptá, o čem ten film je, vy vlastně nevíte. Protože jsou filmy, které v podstatě o ničem prvoplánovitém vlastně nejsou, ale vůbec to nevadí. A zřejmě každý herec, herečka se jednou dočká své osudové, životní role. Zdá se, že Paul Giamatti ji už našel a odehrál. NIkdy by mě nenapadlo, že se u v podstatě velmi smutného filmu, který je opravdu dramatem a ne komedií, jak jsem si myslel po shlédnutí ukázky, tolikrát nahlas zasměji. Opravdu bych vám nebyl schopen říci, o čem ten film vlastně byl, ale mě to vůbec nevadí. Bylo krásné se na něj dívat, prožít s Giamattim a Rosamund Pike ty dvě hodiny. (24.02.2012)

Životopisný příběh muže, hledajícího lásku a činícího chyby. Kdo není dítě ví, že o tohle v životě jde, a podaří-li se to dobře vylíčit, můžeme očekávat silný zážitek. Tohle se podařilo, jinak se o tom nedá mnoho napsat. --- Povolím svojí zálibě v morálních dilematech a pozastavím se nad zlomovým momentem filmu. - Zde se asi sluší varovat před spoilery. - Tak tedy, jak řešit Barneyho nevěru? Pravda, Miriam ho hned na začátku jejich vztahu varovala, že to nesnese. Jenže reagovat takto nekompromisně po dvaceti letech šťastného manželství? Polehčujících okolností je spousta: Šlo o tu nejbanálnější a nejpitomější ze všech nevěr, jaké si lze představit. Barney se evidentně a upřímně kál a hned se přiznal. Navíc byl zmatený, žárlivý a nešťastný, a to právě přičiněním Miriam. Žárlil na Blaira, se kterým jeho žena trávila dovolenou. Ve vší počestnosti? Čemu říkáme počestnost? Miriam nemohla nevědět, že Blair jenom čeká na svou šanci. V takové situaci bylo pro Miriam o poznání snazší být zásadová. Však od Barneyho šla rovnou k Blairovi. Nevěra je ovšem odsouzeníhodná, ale za daných okolností jsem s Barneym cítil. Tohle bylo vůči němu kruté. --- A k tomu konflikt se synem. Dvacetiletý cucák, který ví o těžkostech a složitostech života excrementum magnum, vidí, že otec matce způsobil bolest, i paušálně a hrubě se otce zřekne. Později vidíme, že se vztahy urovnají, ale kdo komu vlastně odpustil? Příběh ztraceného syna je námět prastarý, přímo biblický. Až do moderních časů nebylo zvykem soudit otce, vždy jedině syna. A většinou se kaje a je mu nakonec odpuštěno. Jak to však řešit dnes, kdy neplatí Desatero a jsme oblaženi tou novinkou, že dospělým hňupům i mutujícím chlapcům je soudit a odsuzovat cokoli a kohokoli nejen dovoleno, nejen to nevzbuzuje pohoršení, ale nezřídka jsou k tomu přímo vybízeni? Je to zapeklitý problém, hodně jsem se o něm napřemýšlel, však se mě týkal i v mém reálném životě. A víte k jakému řešení se přikláním? Neodpouštět. Jakmile si fracek osvojí právo rozhodovat se jako dospělý, může mu otec poskytnout už jen jedno, poslední naučení: že coby dospělý musí jednat s vědomím odpovědnosti, že jeho činy mají následky, a že tyto následky musí nést i když se mu přestanou líbit. (30.10.2011)