Upírske denníky

1. série - 80% - Vidět v Mystic Falls jenom Twilight premisu je stejně tak naivní, jako čekat od Glee seriálovou verzi High School Musical (jakkoli mi jsou obě nenáviděná dílka blízká). Tahle upíří vztahovka ale zamířila sympaticky vysoko, ať už díky tomu, s kolika postavami celý příběh rozehrála, nebo zásluhou geniálního Iana Sommerhaldera, jehož Damon Salvatore je nejoblíbenější postavou snad po dvou větách. Výtky tak směřují ke scénáři. Po dějových zákrutách se občas sviští rychlostí opravdu závratnou a nacpat do poloviny dílu tři zásadni zvraty dokáže divákovi zamotat hlavu. Tím občas trpí jak motivace postav, tak srozumitelnost jejich emocí. Na druhou stranu to ale také znamená, že najít vyloženě slabý nebo zbytečný díl je prakticky nemožné. Finále mě nechalo viset hodně vykuleného, proto si i po letech pamatuji, jak jsem na pokračování čekal jako na trní. Mytologie ale nabízela ještě mnoho neodhalených míst a už tehdy bylo jasné, že si tvůrci budou muset dát pořádný pozor na to, aby je zaplnili co nejlogičtějším způsobem. 2. série - 80% - Upíři jsou ve své druhé kapitole nápaditější, svižnější - ale opakují ty samé chyby. Co se musí scénáristům nechat, jsou efektivní příchody postav. Jakmile se ve městě objeví nový upír / vlkodlak / čaroděj, je to ku prospěchu věci a děj má zase nějakou tu chvíli odkud brát. To, že jsou s nimi většinou propojeny triviální dějové berličky, které z minuty na minutu mění doposud pevná a zdánlivě neotřesitelná pravidla vedoucí málem k apokalypse, je věc druhá. A je to škoda, protože vztahy fungují a zvraty většinou také. Druhá série víceméně rozhodla, že z TVD nikdy nebude můj milovaný seriál, ale paradoxně se na ně i přes spoustu zbytečných zaváhání stále nedokážu pořádně zlobit a vždycky se jim budu snažit fandit. 3. série - 65% - Kolísavé tempo, podivné zvraty a definitivně ztráta napětí při nejrůznějších úmrtích hlavních postav. Upírská story dospěla do stádia, kdy Alaric nebo Jeremy zemřeli už asi desetkrát a když po dvacetiminutovém plačtivém loučení znovu z rakve vesele vyskočí, už ani nevím, jestli se mám úlevně pousmát nebo naštvaně kroutit hlavou. Julie Plec a sympatická parta scénáristů si sami podřezávají větev, protože dokážou vymyslet super postavy typu nafrněné Rebekah a zároveň všechno zabít nejrůznějšími výměnami těl, urychlenými proměnami do všech možných tvorů a zcela do ztracena vyznívající linkou s hybridy. Jindy bych byl určitě smířlivější, ale co mi vadilo na druhé sezóně, se ve třetí znásobilo, ústřední milostný trojúhelník se stále bojí udělat nějaký opravdu VELKÝ krok a hlavně si nedokážu moc přebrat finálový díl, který ukazuje všechna pozitiva i neduhy celé sezóny. Znovu se v něm umírá a znovu se děje spousta dojemných momentů - a kvůli přepálenosti scénáře nakonec vyznívají trestuhodně prázdně. Kde jsou časy, kdy stačil náznak vlkodlaků a pár vteřin Katherine, abych opěvoval finále prvního roku. S takhle rozházenou situací se bude začátek té čtvrté lepit opravdu těžko. 4. série - 60% - Zmrtvýchvstání - a to doslova. Po spícím rozjezdu, kde poslední osudové zvraty absolutně nefungují a celá sága tak ztrácí i svou poslední jistotu v podobě relativní svižnosti, je malý kvalitativní comeback nemalým překvapením. Zkoumání nemrtvých možností a vykrádání poslední série Buffy otravuje přímo nesnesitelně, ale když začne v pátrání po Silasovi jít trochu do tuhého, jsme rázem (alespoň co se týče napětí) zpátky v období několik sezón dozadu. Velkou zásluhu na tom má Claire Holt, která dokáže i protivně ufňukanou Rebekah doslova vnutit divákovi jako asi nejpochopitelnější charakter. Snad půjde další kapitola z deníků trochu skromnějším směrem. Hlavní tvůrkyni Julie Plec ale po neustálém popírání dávno ustanovených pravidel nevěřím vůbec nic, natožpak spin-off, který se představil v nejhorší epizodě seriálu vůbec, a ke kterému se opravdu nikdy nemám důvod odhodlat. Tak teď jen zadržet dech a čekat. 5. série - 65% - Jednu věc musím tvůrcům i po pátém roce nechat. Nikdy nenechají seriál bídně umřít a kdykoli to s ním jde z čím dál strmějšího kopce, přeřadí na úplně jinou kolej. A tak zatímco linka se Silasem, Tessou a spol. by si vysloužila hodnocení na hranici toho nejhoršího, během pár desítek minut není problém náladu zcela změnit a nechat Katherine zuby nehty bojovat o svůj život. A právě snažení mojí nejoblíbenější ženské z Mystic Falls vrací Deníky místy i na úroveň prvních dvou sezón. Ani tenhle urputný boj pochopitelně nevydrží a v samém závěru si to celá parta musí rozdat se snad až nedůstojným protivníkem. Ale i když jsem asi těžce bláhový, znovu jsem krvavému dílku, dokonale naplňujícímu škatulku guilty pleasure, začal opatrně věřit. I navzdory popírání pravidel, která ještě nedávno působila jako vytesaná do kamene. 6. série - 70% - Co fungovalo dříve, funguje i teď. Tedy vztahy, Damonovo charisma, půvaby děvčat všude kolem a obecně lidská rovina, díky které může divák brát ústřední nadpřirozené hemžení vážně. Co nefungovalo dříve, nefunguje ani teď. Tedy neustálé popírání, alternování či doplňování pravidel veškerých kleteb a protikouzel a v první řadě okamžiky, kdy je potřeba s velkolepým záporákem konečně zatočit. Proto jsem byl pořádně překvapený, když se šestý rok držel v civilní rovině tak dlouho, až jsem začínal věřit, že v ní i zůstane. Bohužel přišel Kai a později i ona nenáviděná finta všech bezradných scénáristů v podobě dávno ztraceného příbuzného a málem jsme byli ve známých kolejích jedoucích směrem Klaus. Dojmy tahá o pořádný kus nahoru veledojemné finále, které velmi prohnaným (a díky tomu i velmi úspěšným) způsobem uzavírá druhou éru seriálu a nakračuje tak k úplnému konci. 7. série - 55% - Jestli je v zápiscích romantických krvesajů něco spolehlivého, jsou to závěrečné díly. Bez nich bych jim nenechával nadprůměrné hodnocení tolik let a už dávno bych to vzdal. Jenže ani v těch nejslabších obdobích, kdy už ani nemám motivaci seriál dál sledovat, nezapomenou tvůrci přidat do posledních epizod hromadu napětí a vodopád slz a v tu ránu jsem o poznání smířlivější. Nejinak tomu bylo i letos, ale ve snížení hodnocení už mi tentokrát nezabrání. Tolik nesmyslů a zbytečností v jediné sérii totiž Deníky ještě nikdy nenabídly a jakmile se začala objevovat nevysvětlitelná těhotenství a lidé dávat dohromady jen proto, že spolu zkrátka tráví čas, tušil jsem zradu. Definitivně jsem to ale s touto sérií vzdal až ve chvíli, kdy se příběh vypořádal s pracně budovaným flashforwardem během tří minut - a navíc tím nejbanálnějším možným způsobem. Pár dobrých linek pro postavy, se kterými se alespoň trochu pracuje (Damon, Valerie, občas i Enzo) drží mou pozornost, ale pocit, že právě tahle série měla být poslední, aby nepůsobil ještě natahovaněji než doposud, se mi nedaří setřást. 8. série - 70% - Seriál se mi neopouští snadno, protože jsem si s ním prošel vším, od nabitého pilotu v den jeho odvysílání až po nabité finále v den jeho odvysílání. A moc jsem mu přál návrat na čtyřhvězdné hodnocení, ale nejde to. Jakkoli byl totiž úplný konec vydařený a posledních dvacet minut jsem téměř kompletně proslzel, předchozí dění takhle silné nebylo. Úvodní eskapády se sirénami sice fungovaly a napínaly, ale jak se do popředí začal stavět Cade, děj se v některých epizodách téměř zastavoval na místě, nehledě na to, že ještě několik epizod před koncem seriálu to ani zdaleka nevypadalo, že by se měl blížit úplný konec. Velkou berličkou je pro mě také (ne)vina postav za některé srovnatelně hrůzné činy. Takže zatímco Damon pod vlivem temných zabil Tylera, tedy postavu, která patřila k nejhlavnějším hrdinům téměř šest sezón, a po pohřbu se o této události nezmíní už ani jeho nejbližší, Stefan, taktéž pod vlivem temných sil, zabíjí Enza. Ten ale v tuto chvíli prožívá láskyplný vztah s Bonnie, na rozdíl od nezadaného Tylera, tudíž je Enzova smrt něčím očividně horším - a Stefan se ze s tím souvisejících výčitek až do konce seriálu nevyhrabe. Takhle očividné pokývnutí vůči klíčovému zvratu posledního dílu u mě nezlepší ani fakt, že Damon zůstal do samého konce mojí oblíbenou postavou. Nechci ale končit pesimisticky, protože i přes spoustu přešlapů jsem si Deníky stále hýčkal jako malé provinilé potěšení, kterého se nevzdávám snadno. Nikdo ale nezmění moje přesvědčení, že se zkrátka a dobře mělo skončit (minimálně) o dvě sezóny dříve a asi všichni bychom odcházeli šťastnější. (16.05.2010) (menej) (viac)