Město žen

Opět nejsem zklamána ... už jsem si prostě zvykla na příšernou italštinu a ještě horší postsynchrony. Co mě však už po několikáté nalepilo na dvě hodiny k televizní obrazovce (a nebylo schopno od ní dostat) byl neotřelý, asociativní, lehce bulvární styl vyprávění a audiovizuální složka. Hlavně ta ruchově-hudební - která mě opět nakopla - napadají mě jen tato slova: industriálně-orgastický beatbox říznutý orchestrálním technem. V roce 1980 - unikát, to jednoznačně. A děj, poselství ... komplikované, jako vždy. Vztahy mezi mužem a ženou, ženou a mužem, o nepochopení-pochopení, o sexu, o drogách o všem a ničem - film plný rozporů... Ale nic jiného jsem vlastně ani nečekala. Tedy to, že bych to pochopila. Marcello hraje o život ... kamenují ho brutální feministky, honí ho nadržené nymfomanky, učastní se road-movie se zhulenými lesbičkami, oslavuje 10000 milenku čurajícího erotomana, v mezičase slintá po mladých a krásných děvách, aby nakonec hledal dokonalou ženu. No nezní to jako skvělá komedie :-))) (06.06.2006)

Farbistá mozaika prebiehajúca nečakane z jedného obrazu do druhého, z jednej scenérie do druhej. Raz pripomína divadelný kabaret, inokedy rozjímanie nad doterajším životom, nespútanú párty, halucinačnú jazdu autom s nadrogovanými dievčatami. Nechýba snaha o znásilnenie staršou ženou, lesbická polícia, panoptikum vzdychajúcich obrazov vo vile Sanktusa Iebácusa, snaha nájsť ideálnu ženu. Množstvo prekvapení v tomto snovom sexperimente – predstave muža o ženách a o svojich často podivuhodných túžbach. Neprekonateľný Marcello Mastroiani v hlavnej úlohe sa do tohoto sveta dostane počas cesty vlakom. Upúta ho zadok jeho spolucestujúcej, s ktorou si temer zasúloží v hrkotajúcom WC. Vlak však zastavuje, panička vystupuje a muž vedený pudmi za ňou sa dostane na zraz žien znechutených nadvládou penisu v dejinách ľudstva. Nasleduje filmovo opulentná koláž s neodhadnuteľne snovým dejom. (06.09.2004)

Město žen je přesně tím druhem filmů, které se nedají zhodnotit jednou větou a kde je možné akceptovat podle nátury diváka a jeho momentálního rozpoložení prakticky jakékoliv hodnocení. Groteskní hříčka o flirtu jednoho stárnoucího seladona s neznámou ženou z vlaku se změní v typicky felliniovské putování hlavního hrdiny konfrontovaného se sebevědomými, muži pohrdajícími ženami. Barvitá podívaná, která obsahuje řadu dekadentních prvků a extravagantních scén, kde divák až do samotného závěru netuší, kde končí realita a začíná halucinace nebo sen, je vlastně režisérovým sarkastickým účtováním s moderním feministickým hnutím. Za sebe můžu říct, že například od manýristického Satyriconu jsem se velmi slušně bavil a tenhle kousek řadím k Felliniho nejlepším filmům, byť ve druhé půli se snímek zbytečně natahuje a některé obrazy jsou zatížené autorovou sebestředností. Celkový dojem: 85 %. Bez ohledu na o, že řada diváků může filmu vytýkat nedějovost a přílišnou abstrakci či nadsázku, jde v každém případě o velkou filmařinu, která ovlivnila moderní kinematografii. (15.10.2008)

Ó - ten objekt útrpný - MUŽ - a že začíná to matkou už - a přezevšechny učitelky, manželky a milenky končí poslední tou stařičkou sestrou milosrdnou kdesi v koutě před cestou v Nebesa... Po celé té své marné cestě za >jedinou< ideální ženou vysněnou, partnerkou, bohyní... A ještě navíc musí - nastojte! - čurat vestoje!... ;-) . . . "Všechny ženy jsou krásné!...", pravil Mistr F. onu věčnou i když ne vždy vděčnou PRAVDU na transparentu při srocení žen hned v úvodu téhle mistrovské taškařice... ;-) . . . Nu ano, přitakává igi - leč dodává k tomu: "...Některé jsou více krásné, některé jsou méně krásné..." . . . Nakonec - asi tak jako ty filmy, že... ;o) . . . A přetěžko je proto hodnotit tuhle ryzí felliniovskou feministickou féerii, téměř dvouapůlhodinový vizuálně rozjívený blázinec pro jednoho navenek blazeovaného samce a množství niterně dávno ne blažených žen (které každá ač jiná - v jednom zajedno zcela jsou... ;-) - coby intelektuálně přepointované, avšak nadčasové satirické podobenství o věčném rozporu, který v sobě nosí TI z Marsu a TY z Venuše... Kozy, cecíky, zadky, prcinky, kundy, frndičky... masturbace, felace, penetrace... vášně bezedné - traumata nezbedná... - jen to sviští, jen to lítá - a chudák Snaporaz, ten křehký a citlivý muž se svou chtivou >okurkou< asi pozdě zalitoval, že si nechal zase jednou >ujet< vlak... Nebo to byl naštěstí všechno jenom ZLÝ (?;-) SEN? ;-)) . . . Nu, netřeba v TOM ;-) hledat vždycky hloubku, že... ;o) . . . Tak Mistře, že jste to VY! Tak nakonec těch pět hvězd... I za ten skvělý a s jakýmsi vlídným rozřešením i smířlivý a vlastně >šťastný konec< se světýlkem kdesi na konci tunelu... Protože všechno je to stejně nakonec jen hra, protože tohle je Vaše HRA, Vaše vidění těch věčných věcí lidských a Vaše svébytná a marně (ne)napodobitelná poetika, protože Vy - i ten "božský Marcello, miláček žen" - VY jste na to zkrátka tenkrát měli... ;-} - - - - - (Poprvé viděno kdysi kdesi, znovuzhlédnuto příznačně v hluboké noci před kalným osamělým ránem 16.10.2008 na ČT2, komentář zde jako osmadvacátý - 16.10.2008) (16.10.2008)

Zvláštní je, že film Město žen by se dal bez problému nazvat „typickým Fellinim“. Hlavní hrdina prochází jakousi katarzí ve vnímání opačného pohlaví a to po tom co, donucen svým libidem, vystoupí z vlaku následujíce jako pes, jakousi záhadnou ženu, která ho přivede do krajin, kde se vyskytují téměř výhradně feministiticky naladěné ženy. Ze života se mu tak stává spíše peklo než očistec. To záleží na individuálním výkladu závěru. Nastává klalsický Felliniho řetězec absurdních až surrealistických scén daleko za pomezím snu a reality. Město žen je ale bohužel příliš ztřeštěným dílem, místy dokonce až odpodivým a tak shlédnout jej až do konce vyžaduje určitou dávku vůle. Některé scény sice pobaví, ale jako celek je film spíše slátanina. Hranice mezi genialitou a šílenstvím je někdy nepatrná, ale ne v tomto filmu, ten rozhodně geniální není. (25.06.2012)