Sladký život

Škoda jen, že se Anita Ekberg (ostatně i Lex Barker) na plátně příliš neohřála. Leč věčný přesah a pochopení s Mastroianniho neutěšeným a trpce zkoušeným hrdinou, který sklesle proplouvá životem v honbě za vysněnou štěstěnou - ve světě rozmařilosti a zbohatlické nudy - zůstane provždy Felliniho životním počinem. Sladký život sálá a hýří přehršlem skrytých i odkrytých motivů a symbolizmem, dokáže roztrpčit, rozesmát i rozplakat, poškádlit i nebojácně ukázat. Škoda ovšem zabijácké délky, která může leckoho odradit. (19.02.2008)

Sladký život je braný ako kultový film, ktorý sa "nepatrí pošpiniť". Keď k tomu pridáme Felliniho, ktorý sám má status kultového režiséra, divák sa vopred podvedome nastaví na istú kvalitatívnu úroveň, ktorú aj očakáva...Felliniho filmy nesporne majú myšlienku, no forma mi skrátka nesedí (tak to bolo aj pri La Strada). Mohol by som nad tým intelektualizovať a hladať isté latentné myšlienky, no výstižnejšie a úprimnejšie bude keď napíšem, že som sa pri tom skrátka nudil, hoci pár scén bolo naozaj podarených...Kajám sa, skrátka Fellini nie je "moja šálka kávy":))) (06.05.2006)

Na třetí pokus jsem konečně dokoukal Sladký život až do samotného konce. S neskutečným vypětím sil. Mám rád vícero Felliniho filmů, jak těch klasických (Silnice), tak i poněkud experimentálních (Zkouška orchestru), ale tahle jeho tříhodinová mozaika ze života bohaté smetánky zůstane pro mne hlavně nekonečným strašákem, kde bizardnost jednoho směšno-trapného výjevu je vzápětí poražena bizardností výjevu dalšího. Trošku jsem čekal, že se to obrátí časem na pořádné drama, kdepak, i taková chvilka vyšetřování sebevraždy je vzápětí vystřídaná dalším divokým večírkem plným onoho mravního rozkladu. Omlouvám se všem obdivovatelům filmu, moje hodnocení nevyjádřuje jeho kvalitu, jenom můj osobní přínos a subjektivní dojem. Vnímám sice myšlenku, dokonce bych dal i tři hvězdičky, kdyby to mělo možná poloviční stopáž, neboť byly spočátku i chvíle, kdy mne film dost bavil (tisková konference s hereckou hvězdou a brzy na to malý hudební koncert venku na terase). Ale sledovat 3 hodiny smršť večírků snobské společnosti bez celistvého příběhu, zato plnou pseudo-intelektuálních keců a dobové provokace bylo na mne vážně moc. Dokonce mne časem přestala bavit i jinak sympatická hudba 60. let, tak mne to úplně rozčarovalo... Jedna hvězdička z čiré úcty, druhá za půvab Anity Ekberg. 40% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (07.12.2019)

Díky za tu depresi, maestro Fellini... Už dlouho jsem se necítil po shlédnutí filmu tak prachmizerně jako právě teď. Protože Sladký život je film sladký možná polevou, ale pod povrchem je hořký jako chinin. Vizuálno funguje jako maska – všechny ty opulentní večírky, drahé róby, bizarní kabarety, krásné ženy... to je všechno jenom zástěrka vnitřní prázdnoty světa, který Fellini s typickým nadhledem a lehkým sarkrasmem zobrazuje. Což takový portrét "buržoazního" světa hvězd i hvězdiček by jeden snesl, jenže nebyl by to Fellini, aby v tomhle umělém vesmíru umělých lidí nenechal zrcadlit obyčejný život, realitu. Realitu, která prostřednictvím všudypřítomných fotografů a novinářů cizopasí na auře toho "sladkého" světa bohatých a slavných. A kdesi na pomezí obou světů (obyčejného a "sladkého") se potácí Marcello, brilantně ztvárněný M. Mastroinannim. Je to hrdina náležící do tematické rodiny Amarcordu i Romy (ať už je to osoba hlavního představitele u druhého jmenovaného, nebo společný motiv odchodu z harmonického venkova a fascinace velkým světem), na první pohled požitkář, na druhý pohled absolutní zoufalec, jehož vnitřní prázdnotu obráží neutěšený byt a věčně si zoufající přítelkyně. Marcello se pase na pozlátku, svádí jednu ženu za druhou, přičemž stále hlouběji a hlouběji zabředá do prázdnoty, zoufalství. Sladký život není ničím jiným než hrou, v níž aktéři ztrácí sami sebe a stávají se pitvornými maskami bohatství, krásy a úspěchu. A okolní svět je podobný, hltá povrch, hltá médii přežvýkané informace, místy připomíná scénář řízený zlomyslným režisérem (sekvence se shromážděním po údajném zjevením Panny Marie). A Marcello, místo aby si konečně zvolil cestu uprostřed obecného úpadku, kdy všechny hodnoty ztrácejí smysl, zabředá do sladkého bláta hloub a hloub. Nic útěšného Fellini nenabízí, za každým humorným okamžikem je kus tragiky, nefungují ani tradiční záchranná témata jako mateřství apod. (drastická scéna se Steinerem a jeho rodinou). To všechno je nasnímáno sice s velkou porcí filmové stylizace (srovnáme-li to s pozdějším dokumentárním zaujetím Romy) a hnidopišské fascinace vizuálnem, ale přitom jaksi chladně, takřka chirurgicky přesně. Kochat se, ohledávat, analyzovat a přitom nebýt vtažen, asi tak bych popsal Felliniho "taktovku" nad touto symfonií marnosti. Sladký život je zatraceně hořký film. Hořký tím, že vidíte stylizovanou krásu a cítíte zcela prozaickou nicotu s hezkou tvářičkou. Místy snad působí dost rozvláčně, ale v konečném vyznění je naprosto mistrovský. Bravo! (16.03.2004)

99% - La Dolce Vita... Film, který toho řekne tolik, až je pro mnohé naprosto nesrozumitelný. Již začátek předznamenává, jakým směrem se Fellini hodlá ubírat. Za zvuku řvoucí helikoptéry, jež stěhuje sochu Ježíše se bulvární novinář a playboy Marcello neslyší s pohlednými slečnami na střeše, a z „konverzace“ zůstane jen mimika s gesty. Následuje Marcellova odysea s dcerou boháče, a se všemi obdivovanou švédskou herečkou. Doma na něj přitom čeká jeho snoubenka, která je do něj nešťastně zamilovaná, a trápí se. Intermezzo se zjevením Panny Marie... Pohádkový večírek u osvíceného přítele Steinera s úvahami o životním štěstí... Letmé seznámení s dětskou nevinností... Návštěva otce... Každá epizoda má myšlenku, funguje samostatně, a přitom jedna s druhou dokonale souvisí. Název Sladký život získává stále nové rozměry. Vše propojuje neuvěřitelná hudba kouzelníka Nina Roty. Při večírku na hradě divák pomalu začíná spolu s Marcellem cítit frustraci typu „Kam to všechno vede? K čemu to všechno je?“ Hádka se snoubenkou a Steinerův osud pak sice přinese náznak katarze, ta se ale nekoná, protože Marcello svému sladkému životu není schopen uniknout, a v jeho setrvačnosti nalézá své jediné zázemí, svou jistotu, své útočiště Proto Marcello stále neslyší, a i poslední „konverzace“ filmu (ironicky zrovna se symbolem dětské nezkaženosti) končí pouze mimikou a gesty. Tento film u mě roste s každým shlédnutím. Mistrně natočené poselství o sladkém životě! Neumím napsat víc, než Grazie a Maestro Fellini! (28.06.2006)