Sladký život

Nejpříjemnější film. Asi se tu už o něm říkalo všechno, tak pod dojmy sladké a dobré nálady mám pocit, že bych si aspoň třeba chtěl tuto náladu, a pohodu, uchovat v sobě na pořád:) Doufám, že to na vás taky zapůsobilo. A vlastně si myslim, že to je nejlepší soundtrack pro příjemé chvíle, pátky, soboty, a doufám, že si teď Dolce vita budu takto přehrávat a v pokoji poslouchat co to jen půjde:D Spíš než to, jaký dopad a cíl měl mít, a tedy proč taky vznikal, ke mně prostě hovoří forma - a nádherná síla a jemnost -, kterou jí Federico natočil. Grazie tante.:) (24.02.2009)

Sladký život není jednoduchým, přehledně čitelným filmem. Jeho struktura je jakoby těkavá a velmi otevřená, působící dojmem náhodnosti a libovolné zaměnitelnosti scén. Nelze příliš hovořit o nějaké výrazné gradaci nebo budování děje. Vlastně je s podivem, že se právě tento film stal filmem doslova ikonickým, neboť ani délkou, ani způsobem své výstavby, ani ne zcela jednoznačně vyznívajícím poselstvím, rozhodně nenadbíhá běžným diváckým očekáváním. Samozřejmě jej můžeme číst, a jistě nikoli chybně, jako svědectví o bezcílném, ztraceném, promrhaném životě příslušníků vyšší společnosti, ale to je jen nejmarkantnější a rozhodně ne jediné sdělení filmu, minimálně proto, že zde Fellini neukazuje žádnou rozumnou alternativu a pak také proto, že mnohé z postřehů lze chápat univerzálně, jako svědectví o lidském životě obecně... Fellini zde ovšem nepíše pouze nebo především "mravoučný traktát". Sladký život je film nabytý atmosférou, skvělým herectvím a také neuvěřitelnou intimitou. Nenabízí odpovědi, spíše řadu otázek... Je jako mihotavé světlo pronikající do hloubi zrcadlového bludiště, s milionem drobných lesklých fasetek ale bez cesty k východu, jímž není ani náboženství reprezentované na jedné straně kněžnou jdoucí na ranní mši a na druhé straně náboženským blouzněním mariánských zjevení, ani zdánlivě spořádaný život přítele Steinera... Celkový dojem: 90% Zajímavé komentáře: kinej, Pan Filuta, sportovec, Marigold, Matty, určitě i spousta dalších... (07.01.2012)

Exemplárne vyhranený štvorhviezdičkový pocit. Dekadenciu Fellinimu príliš neverím, na to mu chýba Viscontiho noblesa, malichernosť a precíznosť prechádzajúca do precióznosti. Grotesknosť a hektické tempo anticipujúce Celebrity od Woodyho Allena (áno, hektické, i keď niektoré scény sú približne 20-minútové) presvedčivému obrazu úpadkovej spoločnosti príliš nepridávajú. Sladký život každopádne oplýva majstrovsky intenzívnymi miestami, na ktoré sa zabúda až na smrteľnej posteli, resp. až pri kremácii. Úvod s Kristom neseným vrtuľníkom ("Aha, Ježiš - kam asi letí?") a záver s mŕtvym morským živočíchom a jeho monštróznym okom ("stále sa tak divne pozerá") + dievčaťom "na druhom brehu" sú dokonalé, rovnako ako napr. "intímny rozhovor na diaľku" Anouk Aimée a Marcella v podivných priestoroch starého zámku. Sladký život je možno jediným filmom, v ktorom je o danom filme povedané úplne všetko na samom začiatku - v úvodnom zábere figuruje futbalová bránka pred "vznešenými" antickými ruinami (skúste si kopnúť). Na druhej strane Morandiho metafyzický obraz, ktorý visí u spisovateľa Steinera, s dokonale organizovanými predmetmi zasadenými do vákuovo pôsobiaceho priestoru je len prvoplánovou ilustráciou témy. Felliniho Sladký život je rovnako 80%-ný ako román Francúza Patricka Modiano "Vila Triste" z roku 1975 (odporúčam), v ktorom sa pocit životnej prázdnoty zaháňa aktivitami, ktorých veľkoleposť nemá so zmysluplnosťou vôbec nič spoločné. (06.04.2005)

Ať se snažím sebevíc zařadit mezi sofistikované znalce umění, tak veškeré snahy a cílené soustředěné úsilí mi zkazila nadměrná délka filmu. Jakkoli kvalitní zážitek z nadčasové problematiky a vysoce inteligentních dialogů na svou dobu, mi totálně přebil frustrující pocit, že TO snad nikdy neskončí. Jinak platí, co bylo uvedeno, ale přesto přese všecko ze mě zřejmě kulturní atašé nikdá nebude.☺ (02.02.2013)

I tento Felliniho film snad poprvé v časovém sledu celku jeho díla nastoluje s otázkou nedějově dějovosti - fakticky dalším záběru neorealistického proudu - problém srozumitelnosti a sdílnosti na jedné a sebevzdělávání-sebezušlechťování-autokultivace na straně druhé. Proč mají mít děj a vzruch životy, které svým směřováním i utonutím v konzumní absurditě, to všechno popírají. A proč by měly být následováníhodné? Poprvé tyto otázky začaly nabývat na vážnosti právě v okamžiku zřetelnějšího zvyšování a projevů hmotného blahobytu. Nejživotnějším momentem filmu je rána pěstí, kterou budoucí představitel Old Shatterhanda uštědří Mastroianniho redaktorovi v okamžiku, kdy užuž přestupuje hranice cizího teritoria. Fellini se vůbec vedle Sicy stane dalším osudovým režisérem tohoto italského suveréna stříbrného plátna. (26.08.2007)