Sladký život

Nejprve je nutné se na umělecké dílo s vážností podívat a hluboce o něm přemýšlet. Čerpat z vlastních pocitů a znalostí. Až potom je možné se z něj radovat, neboť pochopíme, že je krásné. (07.04.2011)

Některé momenty jsou naprosto úžasné, ale jako celek jsem to nějak nepobral, jako tradičně u pana Felliniho. Ten pán je na mě asi moc chytrej :) Atmosféricky mě to ke konci už dost nudilo, to je asi hlavní důvod, proč jen tři hvězdičky. *** Ve zkratce: Blondýnka a takovej strašně hyperaktivní Ital co má ve všem bordel a spousta dalších věcí a samí troubové s foťákama a tak nějak prostě a strašně dlouho. (07.01.2012)

Film byl povedený, ale dost dlouhý. Vystřihl bych půlhodinku s Anitou Ekberg, která ve filmu byla stejně jen kvůli tomu, aby ji mohli dát na plakáty. Ta část mi vadila a nezapadala mi tam. Druhá polovina filmu to zachránila a tak dávám 4* (20.07.2012)

Těžko hledat slova, když už snad vše bylo napsáno. Moje první zkušenost s Fellinim a jeho nejslavnější film mě naprosto uhranul. Závěrečné setkání hlavního "hrdiny" a mladé dívky na pláži řadím k nejkrásnějším a zároveň k nejpohnutějším filmovým pasážím. La Dolce Vita je čiré filmové opojení! (14.01.2024)

Sžíravý pohled na římskou smetánku. Hlavní postavou je reportér Marcello, přezdívaný Paparazzo (v it. znamená vrabec, slovo paparazzi se začlo používat právě díky tomuto filmu) Víme, že žil lepším životem, psal o umění, ale zradil a vrhl se do víru bulvární žurnalistiky. Pohybuje v rozličném prostředí. Ať už je to bezejmenná vesnice, kde se měla údajně zjevit dětem Panna Maria, nebo intelektuálské sedánky u rodiny Steinerových. Nejvíce však (už vzhledem ke svému nynějšímu povolání) vyhledává prostředí smetánky,je jedno jde-li o zbohatlíky, nebo o šlechtice. tam se snaží najít svého druhu únik ze svého života, tím, že svádí jednu ženu za druhou. Večírky v této "lepší společnosti" jsou představeny velice dokumentárním způsobem. Film byl v době svého vydání šokující, někteří lidé až tady viděli, jak se znuděná smetánka "baví". (Zvali si Felliniho zbohatlíci na plesy i potom, co natočil tento filml?). Proti filmu vystoupila církev - kvůli "zázraku" a pravděpodobně i kvůli Steinerovi - na tom Fellini ukazuje, že není úniku... Aristokracie nebyla také zrovna mezi potěšenými. Scéna, kdy šlechtici odcházejí během oslavy do nepoužívaného chátrajícího paláce lovit duchy je dokonalá! Jedna slečna modré krve se totiž ptá,co je to venku za světýlka. A je zděšená, když jí odpoví, že to pracují lidé na poli! * Po shlédnutí tohoto filmu jsem změnil svůj pohled na sousloví "sladký život", které teď pro mne má kritické konotace. Po rozkousnutí téhle "sladkosti" se člověku od vší hořkosti zkřiví ústa. Okoření ji totiž ještě lež, nízkost a povrchnost. Herecké výkony jsou dokonalé, hudba Nina Roty skvěle pasuje. Kritika ostrá jako břitva... Bravo Maestro! natočil jste jeden z nejlepších filmů vůbec!,. (26.12.2006)

Jak řekl Pasolini: "velký výtvor evropské dekadentní tvorby". Já vnímám jako slepou větev, kterou se ani neodvažuji nazývat uměním, neboť já umění vnímám jako něco co odkazuje k věcem vyšším. K čemu je výborné herectví Mastroianniho a bezchybná režie Felliniho, když výsledkem je zhnusení případně pýcha? Kdepak se to zvrtlo? Nebo už od první minuty to bylo zkaženě? (15.05.2010)

Už od prvních velkoryse pojatých záběrů při převozu sochy je jasné, že se chystá něco velkého. Formálně je film doladěný do nejmenších detailů. Prokomponovanost scén, pohyby kamery, nasvícení, spousta drobných detailů, to všechno ale neslouží (jen) egu autora, ale především oku diváka a sdělení. To je mnohovrstevnaté a propracované stejně jako forma. Odkrývá prázdnotu života zobrazením zoufalé honby za jakýmsi ideálem krásy, za nehmotným kouzlem, chimérou dokonalosti nebo spásy. Tu honbu tady konkretizuje hrdinovo novinářské povolání a smečka jeho kolegů v čele s Paparazzim, jejichž hyenismus vrcholí při čekání na nic netušící manželku právě zemřelého Marcellova přítele. Celé to pachtění je ale beznadějně marné, protože je povrchní a odtržené od přirozenosti, jednoduchosti. Tohle odcizení symbolizuje postava Marcellova otce a ještě víc ta dívka z venkova mávající v závěru ze svého břehu prostoty na tu dezorientovanou večírkovou společnost. Mastroianni hraje svojí rozpolcenou postavu fantasticky, obklopený množstvím atraktivních ženských postav, z nichž každá má své osobité kouzlo. Nestárnoucí skvost. (10.04.2011)

Moje první dostaveníčko s Fellinim a na delší dobu asi poslední. Úpadek "těch nahoře" je tu sice zachycen výborným způsobem, ale když se na ty nudné večírky, plné >ničeho< musíte dívat bezmála tři hodiny... (19.06.2011)

Suverénně nejlepší Felliniho film,který dokáže být bolestně pravdivý ve vztahu ke společnosti,okouzlujícně hravý po filmařské stránce a charismaticky uměřený co se hereckých výkonů týče.Jsem odkojený mainstreamovou tvorbou,takže mi většinou tyto hloubavější artové výpovědi míjejí,ovšem Sladký život mi připomněl,co znamená síla evropské kinematografie v jejích nejsilnějších momentech. (06.01.2012)

Skvělým způsobem zachycený postupný úpadek jednoho římského novináře. Zatímco nejprve je pouze pozorovatelem událostí a novinářem a touží po tom stát se spisovatelem, neustálým pobytem ve zkažené společnosti nechá se zaživa rozežrat nikdy nekončícími večírky a nudou. Nakonec se z něj stává bulvární pisálek, který je je přímo středem celého toho zvráceného dění, což Fellini skvělým zbůsobem ukázal pomocí té krásné bezejmenné dívky, která "má tvář jako anděl". I kdyby vám během celého filmu nebylo jasné, o co vlastně má jít, na samém závěru to díky ní pochopíte. Tečka (02.05.2006)

nevim co mi Fellini tim filmem chtel rict, ale rekl to hezky (08.05.2006)

Pripúšťam, že Felliniho filmy sú na mňa asi príliš zložité (03.05.2007)

Chápu záměr, oceňuji výkon Marcella Mastroianniho a s potěšením jsem zaznamenala Lexe Barkera v roli na míle vzdálené Old Shatterhandovi, oceňuji kameru (zvláštní: ve známé "koupací" scéně mi připadala fontána di Trevi na rozdíl o toho, jak ji mám v paměti, obludná), ale přesto jsem některé sekvence zrychlovala. Amarcord je Amarcord. Několikrát mi napadlo, co by za takový bezvýchodný "sladký život" dala většina lidí v tehdejším Československu. (20.12.2008)

Viděl jsem, ale nepamatuji se... (12.11.2009)

Rozhodne nechci snižovat tento film, ale tentokrát to plné hodnocení nebude. A není to tím, že bych nepochopil ideu filmu. V jednotlivostech je to film vynikající. Ale problém mi dělala právě ona roztříštěnost a některé části mi tam prostě neseděly (třeba ta na šlechtickém sídle či co to bylo). Některé jednotlivosti si budu bezpochyby pamatovat ještě velmi dlouho (úvod s helikoptérou, koupání ve fontáně či zjevení panny Marie). Celek je ale až příliš dlouhý a roztříštěný. Místy jsem se sice dosti bavil, ale občas také (hlavně v posledních částech) i nudil. Od Felliniho mě to rozhodně neodradí (8 1/2 je geniální) a přese všechno jsem rád, že jsem La Dolce vita viděl v kině. Tím bych chtěl vzdát hold všem, kteří mají na starosti chod pražského kina Aero a jen více projektů jako byla právě proběhnuvší přehlídka filmů Federica Felliniho. (24.01.2010)

Tak tohle ne. Děj nikam nesměřuje. Kdybych ho někomu vyprávěl, tak mi řekne: "A co jako?". Jednotlivé scénky, z kterých se příběh skládá mají společné jen to, že jsou totálně nudné, ukecané a bez pointy. Přiznám se, že jsem to nedokoukal. Tohle je snad první film, u kterého, se mi při pomyšlení že na něj budu koukat ještě hodinu, udělalo špatně. Pak jsem to ještě 20 minut vydržel, ale při vyvolávání důchů aristokracie jsem to vzdal. Neuvěřitelně snobský snímek. (12.10.2011)

Jako Carmina Burana na platne - cele naraz vas to vycerpa, ale kazdy fragment zvlast je fantasticky - nemluve o te hudbe. (06.01.2012)

La Dolce vita, je život jaký bych žil, narozen v Italii, trochu dříve v těle Marcella Mastroianniho. Obklopen hloubáním o smyslu svého života a spoustou kratochvílí, které by mi toto hledání zpříjemňovaly. Klábosením mezi intelektuály nebo běháním za strašidly v sídle vymírající a degenerující italské šlechty a pak smířen se vším klidně dožít krásné 20. století. (06.01.2012)

Pro mě je Fellini obdobou slavného Van Gogha. Ne každý mu rozumí, nechápe jeho pojetí pro krásno, či úmysl zachycený na plátně, ale vždy zaujme a především nabudí dojmu, že je třeba nad vším přemýšlet, než dojdeme k nějakému závěru. To vše je podtrženo takovým množstvím spontánnosti, že to občas přechází až do šílenství. Tak přesně takové mám pocity z Felliniho filmů a toto není žádnou výjimkou. Mám je rád, ale přesto bych je nedoporučil každému. Ani tento film není výjimkou. (03.11.2013)

Nuda v Římě. (10.10.2021)