Giulietta a duchovia

není co psát, MIMIC to napsal všechno... (po druhém shlédnutí : Je to rozhodně lepší napoprvé - podruhé je už trochu zřejměji vidět, že Guiliettina "psychika" psaná Federiken a jeho stálými spoluscénárysty je spíše než ženskou psychikou jakousi "představou muže o psychice ženy" - ale i tak bych nechal těch pět hvězdiček...) (09.07.2005)

Ve své době byl pro mne tento Fellini zjevením. Bylo to zcela nové filmové umění, které jsem tehdy neznal. Otevírání oken do světa. Mnohovrstevnatá symbolická umělecká řeč, směřující do hlobokých vrstev podvědomí až nevědomí, působí i dnes velmi objevně. Ačkoliv ženský pohled je nesporně určující, mužský moment není zanedbatelný. Dojem, který svou interpretací ženské identity Fellini sděluje, je velmi mnohoznačný. V obecnějším záběru lze toto výrazné dílo chápat a posléze pochopit jako hluboký vhled do přediva mezilidských vztahů vůbec, jako informaci i jako výzvu nevzdávat se ani v sebesložitější situaci. Budoucnost vztahu Fellini - Massiniová-Massini (a) - ach, ty přepisy! - je pro tento případ kladná. V tomto ohledu Fellini vytvořil vlastně podstatně víc než jeden pozoruhodný film. (26.08.2007)

Tento film mě totálně okouzlil, úplně vším. Barevností, která míchá eleganci a nonšalanci s křiklavostí a kýčovitostí. Příběhem, který by se dal odvyprávět za pět minut nebo by se z něho dalo udělat nudné psychodrama. Figurkami přátel, celou atmosférou, typicky felliniovsky rozpustilou, bláznivou, magickou, se špetkou jakési uštěpačnosti a nadhledu. A nad tím vším pluje Giulietta Masina s tím nepopsatelným výrazem tváře, jaký nemá žádná jiná herečka na světě a pro který ji miluju. Je to směs jakési holčičkovské naivity a dobroty a babičkovské shovívavosti a chápavosti plus cudného rošťáctví obou dvou. Myslí si svoje a je nad věcí. Myslím, že takhle se koukala i na svého Federica:-) (28.05.2010)

Felliniho první barevný film nezapře svou experimentální uměleckou vizi. Snad nikdy jsem neviděl barevnější film. Vyžívání se v barevných kontrastech v kombinaci s nekonečnou nápaditostí kostýmů a scén, vytváří z filmu výtvarné dílo. Nenáročný a jednoduchý děj je kompenzován náročnou formou obrazu, libujícího si v abstraktních představách a spiritistických vizích. Prolínání skutečného a duchovního světa, jako zhmotnění ženské psychiky, podvědomí hlavní hrdinky. Giulietta Masina je středem dění. Její zdejší postava má jen málo z dřívější Gelsominy nebo Cabirii. Klaun a smíšek se téměř vytratil. Místo toho tu máme vážnou dramatickou roli, která je již ve své podstatě mnohem více depresivní. Prolínání snových představ traumat z dětství a nových traumat spojených s manželovou nevěrou, vytváří nekonečné bludiště vězeňského labyrintu, ve kterém je zamčen život Giulietty jako ve zlaté kleci. Samotný konec považuji za optimistický únik a cestu k novému začátku, stejně jako dříve závěrečný průvod muzikantů v Cabiriiných nocích. Snímek se zároveň vyznačuje dokonalou symbiózou obrazu a hudby. Spolupráce Nino Rota – Fellini zapůsobila znovu velmi silně, zde možná dokonce nejsilněji. Ačkoli je film beze sporu kvalitním hodnotným dílem, mně osobně zůstává bližší příběhová struktura Silnice nebo Cabiriiných nocí. 79% (06.09.2011)

Film zahlcuje diváka obrovským množstvom vnemov, ktoré nestačí priebežne spracovávať, takže sa odovzdane (nerovná sa rezignovane) necháva unášať zdivočelou Felliniho fantáziou, ktorá napokon funguje omnoho lepšie než akákoľvek iná koncepčná stratégia. Ako zmysluplne vyjadriť postavenie hypersenzitívnej ženy, ktorá cíti, že sa rozpadáva jej manželstvo? Tristnou psychodrámou so srdcervúcou samovraždou na konci? Nie. Fellini - podobne ako neskôr Almodóvar - potrebuje veľa farieb a extravagancie. Giuliettini extrovertní príbuzní, priatelia a známi (možno s výnimkou manžela tajomnejšieho než všetky "spiriti") postupne splynú s inváziou extrovertných duchov vyvolaných chorobnou hrdinkinou predstavivosťou, takže Giulietta prestáva rozlišovať skutočnosť od fantázie. V širšom zmysle sa tak stáva človekom, ktorý zvažuje možnosti alternatívnych svetov a nekonvenčných riešení. Byť tak Giuliettou, zostanem v spoločnosti mačky-alkoholičky, chlastajúcej šampanské... Záverečná scéna našťastie nedáva žiadnu indíciu o skutočnej povahe akcie. Fellini úspešne eliminoval nielen logiku, ale i klasické rozprávačstvo, čím umožnil, aby sa do procesu percepcie plne zapojilo i naše podvedomie. Po záverečných titulkoch som skonštatoval, že som bol práve svedkom čohosi slávnostného. Na sofistikované thrillery založené na železnej logike a vykalkulovaných emóciách si nepotrpím, absencia príbehu mi bola vždy milšia, pretože krásne rozprávať sa dá i púhym obrazom. A duchovia nemusia len strašiť, niekdy prenášajú svoju blaženú arkadickú existenciu i na smrteľníkov. Pokiaľ im to smrteľníci dovolia. (29.06.2005)