Cabiriine noci

(1001) Musím říct, že výkon hlavní hrdiny mi připomněl to, co předvádí Renée Zellweger v Návratu do Cold Mountain (což mi nebylo až tak po chuti). Giulietta Masina mi byla rozhodně sympatičtější a rozhodně mi připadala přesvědčivější než Renée, ale ten způsob vytváření "buranky" - gesta, ruce v bok, nervózní krok, hlučnost, pokřivený obličej... vyložený "dežaví". Nicméně si mě snímek svou atmosférou a způsobem vyprávění ukradl víc než ukřičená blondýna (ač tam šlo hlavně o ni). (16.12.2009)

Ten Felliny je prostě génius. Kdo dokáže 110 minut týrat smutným osudem prostitutky bez budoucnosti, aniž by divák měl jen na chvíli tendence film vypnout? Výšin Silnice to asi nedosahuje (ačkoliv se oba filmy zabývají stejným tématem, tolik typickým pro Felliniho ranné filmy), přesto to považuji za jedno z nejlepších děl italského velikána. (11.03.2009)

V krátké době je to třetí italský film, který jsem viděl. Tentokráte jsem byl obzvlášť zvědavý jelikož na režisérskou seslí u tohoto filmu usedl sám velký Federico Fellini. Proč velký? Víra. Musím totiž přiznat, že jsem od něho předtím žádný film neviděl ale věřil jsem filmovým odborníkům, kteří ho tak nazývají. A věřil jsem správně. Na plný počet to sice není, ale přesto ve mě Cabiriiny noci zanechaly velký dojem. Nemalý podíl na tom nese G. Masina v hlavní roli. Přál jsem ji úspěch. Chtěl jsem aby ji Madona dala milost. Ty sociální filmy o bídě, o krutých životních osudech se mi začínají opravdu líbit. Těším se na Sladký život. 80% (04.01.2012)

Fellini se vydal podruhé po stejné silnici, opět obsadil (svou) ženu sta tváří, aby diváky ze všech koutů země dojal těžkým údělem prostého člověka. Není to žádný zázrak (na který marně čeká i Cabiria), ale ten smutně krásný konec byl omračující. Pro mne i po filmařské stránce nepatrně stravitelnější než Silnice. 75% Zajímavé komentáře: sportovec, mortak, SeanLSD, tomtomtoma, elgreco (03.09.2011)

Lehká holka Cabiria byla o srdce na dlani oloupena už tolikrát, že je s podivem, kolik křehkých nadějí a víry v lepší zítřky jí uvnitř zbylo. Tu radost ze života, fanfarónskou hrdost i důvěřivost podala Giulietta Masina tak odzbrojujícím způsobem, že je mi díky ní tento z Felliniho filmů asi nejbližší. Vystihuje tragikomičnost života, jeho nejpodlejší zákoutí i nečekaná, těžko čitelná požehnání - všechno je tu načrtnuté průzračně, jemně, ne s přehnanou krutostí. Při sledování té řady nešťastných hrdinčiných příhod mi přišlo na mysl, že právě takové příběhy k smrti rád vypráví saďour Trier - ovšem úplně opačným způsobem. Jeho verzi Cabiiriiných nocí bych asi ani vidět nemusela, to už raději třeba tu Tarantinovu. (25.11.2016)