Skúška orchestra

"Smrť dirigentovi, nech žije metronóm!.." Pokojný úvod, v ktorom každý člen okomentuje a vychváli ten svoj nástroj sa na môj vkus trochu ťahal a v hlave mi postupne začali vznikať nápady ako to oživiť, pretože na toto nie som u Felliniho zvyknutý. Napadlo mi...čo keby sa medzi sebou začali všetci hádať, až by to prerástlo v poriadnu "mastenicu"? A na moje prekvapenie sa to aj stalo. Dôjde dokonca i k streľbe...Zo Smith & Wesson, ehmm....Za to divoké oživenie pridávam štvrtú hviezdu, inak by to bolo skôr za tri. Záver asi zámerne pripomína prejav Mussoliniho alebo Hitlera a aj keď to zámer nebol, vyznelo to tak. 70%. (03.04.2013)

Zatiaľ najpodivnejší Fellini čo som videl. Príbeh tu nie je žiaden, ale ako už je v súvislosti s týmto filmom často omieľané, je tu celkom slušná alegória na spoločnosť a ľudskú povahu. Všetko krásne vysvetlené cez hudobné nástroje. Tiež je tu častá metafora. A práve v tomto je kúzlo celého filmu. Ide skôr o tú formu, avšak nie každému niečo takéto sekne, to je jasné. Navyše, aj keď bol Fellini brilantný filmový umelec, tak v tomto prípade sa nemôžem ubrániť pocitu, že tu išlo iba o také umenie pre umenie, a nič viac. Priemer. 60/100 (14.10.2019)

Perfektně natočená a napsaná filosofická esej na téma svoboda versus řád. Noty jakožto kód hudby obsahují ve své matematické přesnosti a ve svém řádu určitý stupeň svobody. Lidé si však slabošsky představují svobodu jako jednu velikou orgii slasti bez jakékoliv stopy odpovědnosti a myslí si, že pro udržení řádu stačí jen tikání metronomu (a možná ani to). Další rovinou filmu je komentář k politickému dění v Itálii (vypalování krysy z úkrytu či zakončení filmu). Jen si myslím, že takovou etudu by měl zvládat každý absolvent režie a scénáristiky. Felliniho je na to škoda. (06.05.2009)

Filmy, využívajúce jeden stiesnený priestor, sa vyznačujú obmezeným počtom postáv a britkými dialógmi medzi nimi. Fellini to ale vzal pekne od podlahy a do skúšobne nacpal celý orchester, čítajúci pár desiatok ľudí. A každý má na vec svoj vlastný názor a nebojí sa ho vysloviť. A čo na to bohémsky dirigent? Ten sa musí potýkať s krízou autorít a jedným z riešení je hnev či dokonca teror. Reakciou potom vzbura. Felliniho metaforické stvárnenie talianskej politiky a univerzálnejších spoločenstiev sa spomína v spojení so Skúškou orchestra ako prvé, zaujme ale aj forma, kombinácia hraného a dokumentárneho filmu, priznanou postavou za kamerou (Fellini) a krátkym intermezzom v krčme, kde sa film nadýchava na silnejšiu druhú časť. (09.11.2017)

Jeden z nejlepších Felliniho filmů, což je ovlivněné mj. i velmi sympatickou délkou pouhých 70 minut, která neumožnila režisérovi rozjet své tvůrčí orgie naplno a rozmělnit výpověď do řady symbolů a dekadentních obrazů. Film je ucelený a ve svém podobenství dobře pochopitelný. Symfonický orchestr vlastně představuje moderní společnost a její zrání. Na reakcích jednotlivých hudebníků, dirigenta a vedení souboru režisér popisuje vznik moderního státu, rozvolňování autoritářských režimů, nástup demokracie a její ohrožování plíživou korupcí až po příchod revolty 68. roku, která je zpodobněna jako vzpoura hudebníků proti dominantnímu dirigentovi. Stejně jako 68. rok skončil vyčerpáním revoltujících a víceméně návratem do vyježděných kolejí státních institucí, tak i vzpoura proti dirigentovi končí ve chvíli, kdy se objeví vnější nebezpečí a nastane potřeba autority. Celkový dojem: 95 %. (26.05.2009)