Cesta

Martina Heideggera přivedla autenticita k životnímu omylu (krátké podpoře Hitlera v roce 1933), J.P. Sartra o třicet let později k marxismu a z Felliniho se stal mezitím zapálený socialista. I prozřel Fellini a opouštěl neorealismus s každým dalším filmem. Přispěl k tomu i Jung, jehož Fellini prostřednictvím autobiografie Vzpomínky, sny, myšlenky tehdy objevil. (06.10.2008)

Pro Carla Carretta prý znamenala postava Gelsominy rozhodující impuls, aby opustil místo předního funkcionáře Katolické akce a slezl z kariérních výšin až do noviciátu Malých bratří Ježíšových na Sahaře, kde mohl sdílet život lidí na samém okraji společnosti. Bůh si používá nejrůznější cesty, jak použít filmů i poměrně sekulárních k tomu, aby zasáhl srdce lidí. Dokážu si představit, které scény musely nejspíš na duchovně otevřeného diváka zapůsobit: noční debatas provazochodcem o tom, že nikdo není zbytečný, Gelsominina rozmluva s mladou řeholnicí o smyslu cesty a stěhování, o opuštění důležitého kvůli Nejdůležitějšímu. Silné jsou i okamžiky, kdy Gelsomina nahrazuje Zampanovi svědomí, a je proto odvržena... a zapomenout nelze ani na slzy v poslední scéně . Rozumím, co asi může oslovit, a sám nevím, proč mě to neoslovilo. S panem Fellinim si prostě nerozumím. Zatím pro žádný z jeho filmů jsem se nedokázal nadchnout a mám potíž cítit s jeho hrdiny. Hledím na vše s odstupem a nudím se. Doporučuji zhlédnout... třeba se nadchnout dokážete. (14.06.2010)

Jako by mezi mnou a Silnicí bylo tlusté zrcadlo, protože jsem se nedokázal do děje vcítit a nějak prožívat osudy hajzla Zampana a pošahané Gelsominy. Pro některé to určitě bude silný film, ale pro mě je to pouze vytříbeně našlehaná podívaná, ale já potřebuji víc, potřebuji to "cítit". Anthony Quinn hrál královsky, ale jeho postava se mi vážně hnusila, takže nemám vůbec chuť ho vychvalovat. Giulietta Masina jako mimozní pomocnice taky dobrá, ale mám ji radši v jiné poloze. Čekal jsem od Silnice mnohem víc, po Nights of Cabiria přišla spíš nuda a zklamání, ale význam toho filmu neodepírám. Na rovinu, zkazil mi náladu a budu nad ním muset přemýšlet. (29.10.2008)

„Na počátku Silnice byl jen zmatený pocit filmu, náznak melodie, která ve mně vzbuzovala neurčitý smutek,“ řekl o Silnici Federico Fellini. A co řeknu já? Jsou tvůrci, kteří dovedou vyvolat u diváka mrazení v zádech, tísnivý pocit nebo i strach. A jsou tvůrci, kterým nestačí drásat, ale musí to být až na krev. Silnice je krutou pohádkou i zřetelnou alegorií o dobru a zlu, o lásce a svobodě a o tom, že všechno má (snad) nějaký smysl. Protože pokud je zbytečný jediný kamínek u cesty, pak jsou zbytečné i všechny hvězdy na nebi. Zajímavé komentáře: GilEstel, Kmotr (02.07.2012)

Kdysi dávno můj první Felliniho film. Silnice je na první pohled jednoduchý a obyčejný film, který však mocně rezonuje pod povrchem, stejně jako srdce - zvon v mužné a drsné hrudi neotesaného siláka Zampana, jenž umí jen řvát, rozdávat rány a ponižovat. Až křehké rozčepýřené ptáče Gelsomina v něm dokáže probudit nějaký kladný cit, jenže už je pozdě. Pro mě jeden z nejkrásnějších Felliniho filmů. (12.01.2011)