Cesta

Přepsáno v srpnu 2019. Silnice je intimním obrazem po životě dychtivé duše Federica Felliniho. Silnice je druhem tvorby, která rozněcuje intelektuální mysl k zaručeným interpretacím ušlechtilého rázu. Je to podobné i dnes, kdy vznikají početné performance moderního umění, po jejichž dokončení sami tvůrci dodatečně a horečně hledají a pak nacházejí chválihodně vzletné humanistické a politicky korektní cíle a publikum v úžasu aplauduje, byť původním záměrem byla pouze životně velmi důležitá potřeba výdělku živobytí a samotné představení vsází jen na efekt, abnormálnost či pikantnost formy. Silnice není tímto druhem umění, je výrazem nitra, dotýká se duality vnitřního světa a jedinečně využívá kontrasty, morální zásady a obecné zákonitosti tendencí, vymezující vlastní lidskou povahu a její přirozené chování. Protiklad je výchozím pravidlem, prostředkem i stimulací. Křehkost a drsnost, laskavost a neurvalost, nevinnost a živočišnost, ostýchavost a živelnost, láska a smrt. Neschází ironie a drzé provokování. Silnice je niternou básní a z omšelosti vyvstávají oblouky a kontury řeckého ducha, plápolající touha po kráse, estetice a harmonii. Poetika kontrastů je láskou. Animálním prvkem poetického výrazu nitra duše je Zampanò (velmi dobrý Anthony Quinn s hlasem Arnolda Foà), potulný cirkusový silák a pouťový komediant. Hrubost je instinktivní ochrannou slupkou, strach štěká a zastrašuje možné prvky nebezpečí bolesti vlastní duše. Strach z osamělosti se vztekle ohrazuje v domnění pocitu ohrožení a nenasytně uspokojuje základní pudy a jejich naléhavé potřeby. Láska si krutě pohrává s možností úplného naplnění. Naivní nevinnost duše je Gelsomina (pozoruhodná Giulietta Masina), citlivá venkovská dívka v zasnění intimního strachu. Křehkost má nebývale odolné odhodlání a víru v soulad zvuků i pocitů. Bezstarostná radost ze života je cílem i životní potřebou. Láska má své předurčení i poslání. Důležitým prostředkem pnutí a konfliktů je Matto (velmi zajímavý Richard Basehart s hlasem Stefana Sibaldiho), provazochodec a neposedný pokušitel základní myšlenky strachu. Je tím, po čem toužíme, i tím, z čeho máme největší strach. Je principem i pocitem. Z dalších rolí: zkušený provozovatel cirkusu Giraffa (Aldo Silvani s hlasem Cesara Polacca), k tělesným potřebám otevřená vdova (Marcella Rovere), pomocnou ruku podávající jeptiška (Livia Venturini), Gelsominina chudá matka (Anna Primula s hlasem Francy Dominici), či pud chtíče uspokojující hospodská animírka (Giovanna Galli). Silnice je kouzlem poezie zamyšleného nitra v rozkolu duální podstaty. Je to píseň reality snu, je prostředkem, závazkem i osvobozením. Kontrast, syrovost, sen, pocit, řecký duch. Neobyčejný umělecký prožitek! (12.04.2010)

Silnice patří mezi vrcholy první fáze tvorby Federica Felliniho a je nemožné zařadit ji do jednoho konkrétního žánru či stylu. Fellini vychází z neorealistické poetiky, avšak v každém momentě ji skrze osobitý pohled povyšuje na divácky atraktivnější a významově hlubší úroveň, nemluvě o úrovni estetické. Modernistický přístup k filmu u Felliniho ovšem netkví v záměrném obcházení a podvracení narativních či technologických postupů, popř. experimentování s tempem (na rozdíl od Michelangela Antonioniho). Je to něco naprosto abstraktního, fantaskního a těžce uchopitelného, co utváří Felliniho filmový jazyk. V popředí všeho však stojí neutichající zájem o člověka. V Silnici režisér spojil osudy prostoduché, ale laskavé Gelsominy (úchvatná Giulietta Masina) s hrubým cirkusákem Zampanem (Anthony Quinn), jenž je přinejlepším necitou a barbarem, který Gelsominu pouze využívá, uráží a peskuje. Gelsomina má svého "šéfa, kolegu a manžela v jedné osobě" i přes všechny strasti velmi ráda. S bodem obratu v podobě rvačky mezi Zampanem a Bláznem se Silnice stáčí do svého závěru (scéna na pláži), jenž je jedním z pro mě nejdojemnějších momentů, s jakými jsem měl kdy možnost se ve filmovém umění potkat. Okamžik, kdy si Zampano uvědomí, jak moc Gelsomině ublížil a jak moc ji měl vlastně rád, aniž by jí to ovšem kdykoli předtím, byť jen naznačil, mě zkrátka vždy přivede k slzám. A nestydím se za to. Silnice je můj zamilovaný film, který dodnes neztratil nic ze svého kouzla ani významu. (01.03.2022)

„Na počátku Silnice byl jen zmatený pocit filmu, náznak melodie, která ve mně vzbuzovala neurčitý smutek,“ řekl o Silnici Federico Fellini. A co řeknu já? Jsou tvůrci, kteří dovedou vyvolat u diváka mrazení v zádech, tísnivý pocit nebo i strach. A jsou tvůrci, kterým nestačí drásat, ale musí to být až na krev. Silnice je krutou pohádkou i zřetelnou alegorií o dobru a zlu, o lásce a svobodě a o tom, že všechno má (snad) nějaký smysl. Protože pokud je zbytečný jediný kamínek u cesty, pak jsou zbytečné i všechny hvězdy na nebi. Zajímavé komentáře: GilEstel, Kmotr (02.07.2012)

Felliniho často opěvovaný film Silnice, je přechodem od klasického neorealismu k poněkud optimističtějšímu realismu, který obsahuje komediální prvky. Někdy se nazývá neorealismus růžový. Ta komediální růžovost je zde ztělesněná postavou Gelsominy. Ona je ženským klaunem, který dokáže místy rozesmívat i v prostředí největší deprese. Ona je prostoduchá dívka, která s dětskou nevinností a bezradností hledá smysl svého života. Název silnice je opravu výstižný. Není to jen pojem napovídající, že uvidíme „roadmovie“ z 50. let, ale je v tom i skrytý význam hledání duchovní cetsty, hledání své existenciální podstaty. I tento význam je s kočováním komediantů spojený. V tomto významu má film blízko k Antonioniho tetralogii citů. Stejně jako Antonioniho hrdinky ztvárněné Vittiovou hledají smysl svojí existence v impulsech vnějšího světa, koná tak i postava Gelsominy ve Felliniho filmu LA STRADA. Rozdíl je v tom, že Antonioni mluví v hádankách a jen naznačuje prostřednictvím atmosféry, zatímco Fellini nás nechává vnímat city prostřednictvím jasně čitelného hereckého projevu Masinaové. Nezbývá než znovu smeknout před jejím herectvím. Tragikomičnost postavy Galsominy je vlastně obsahový axiom celého filmu. Její bezvýchodná situace, kdy je v soužití s člověkem, který ji trápí, ubližuje a brání rozvíjet její vlastní kreativitu, jí psychicky ničí. On je jejím povahovým protipólem. Přes to všechno není schopná ho opustit. Ona strašně cítí potřebu být někomu užitečná. V tom spatřuje možnost naplnění své existenciální podstaty. V jednom klíčovém rozhovoru artisty Blázna s Gelsominou, se dozvídáme, že vše má na světě svůj význam. Jako příklad je jmenován obyčejný kámen ležící na cestě. Proto i to, že ona žije po boku Zampana (Anthony Quinn), musí mít svůj důvod. V domění, že jí má Zampano přecijen rád a v domění, že jí bude potřebovat, odmítá naději lepší budoucnosti a zůstává. Její oddanost ale není opětována a Gelsomina ve vztahu dále trpí. Když dojde k vraždě její platonické lásky (Blázna), která jí dávala v životě naději, psychicky se hroutí. V ten moment dochází ke změně v chování Zampana, když se snaží Gelsomině pomoci toto období překonat. V této nové úloze je ale sám bezradný. Proto selhává a rozhodne se Gelsominu opustit. Když se po pár letech náhodou dovídá o její smrti, hořce lituje všeho, co se stalo. Konečně se v něm probudily city, které dříve neznal. Snad nakonec právě její smrt musela přijít, aby on mohl začít žít. Aniž to Gelsomina věděla, její život měl nakonec přecijen nějaký význam. 92% (23.12.2010)

Pro mě osobně nejlepší film Federica Felliniho, který je dle mého názoru asi nejvíce otevřený širokému diváctvu a díky tomu je i nejvíce populární. Líbí se mi jeho poetika, která míchá melancholii s optimismem, výborná postava Gelsominy, která je stejně jako Charles Chaplin tragická i vtipná zároveň. Líbí se mi příběh, který začíná i končí u moře a jenž podkresluje geniální melodie na trumpetu. Film chvílemi spadá až do lyrického vidění světa a kombinuje reálnou vizi světa spolu s Felliniovou imaginací, která se objevuje v podobě cirkusu, orchestru v poli atd... I když nemám zrovna Felliniho jako osobnost moc rád, tento film, to nemůžu popřít, je skvělý a má i dnes co nabídnout... (09.09.2006)