Stratení v Mnichove

Opravdu neuvěřitelné, jak dokáže Zelenka přizpůsobit různorodé narativní vzorce ve prospěch jednotného myšlenkového vyznění a neodolatelně satirické charakteristiky neměnné české nátury. Technika "filmu ve filmu" mu umožňuje nejprve poeticky načrtnout zamýšlené dějové motivy, které pak vtipně, v upřímném polodokumentaristickém duchu rozvádí ve fiktivním procesu natáčení. Úžasná je právě lehkost, s jakou vytvořený fikční svět duplikuje ten reálný, se všemi politickými, etickými, finančními nebo záměrně absurdními problémy v koloběhu natáčení filmu, tentokráte v souhře s inteligentní historickou satirou a více či méně nápadnými úsměvy nad povahou češství. Herci fajn, kamera super, režie skvělá... Americká noc pro české filmaře. 85% (17.05.2016)

"Oni si na výročí Mnichova přitáhnou vypelichanýho frajera, kterej říká, že Hitler je kámoš." Film o Daladierově ukecaném papouškovi mě hodně bavil a proto jsem mírně rozladěn, že po něm následoval přibližně dvakrát tak dlouhý fiktivní film o filmu. Ten si sice skvěle pohrával s myšlenkou falešných produkcí, grantů, zahraničních filmových hvězd a alternativního pohledu na historii, ale to jsem prostě nechtěl vidět. Takže poděkujme Francouzům za to, jak nám šli v Mnichově na ruku a nechme to být. (05.06.2016)

Chytrý scénář, jenž můžete nazvat čímkoliv, jenom ne nudou, a velkou hru s žánry, startující zhruba o poločase. Nechápu uvedení Jany Plodkové na druhém pořadí mezi herci, ve filmu hraje jen malou roli. Za břicho jsem se nepopadal, na druhou stranu vnoření francouzského elementu se líbilo, stejně tak hudba. Za historické pozadí a krásně vysvětlené pojetí Mnichovské deklarace a taktiky E. Beneše palec nahoru. (13.03.2016)

Když jsem šel do kina na tento film, tak jsem toho o filmu mnoho nevěděl. Jen jsem viděl zajímavou ukázku, která naznačovala návrat kreativity českých filmů do kin. A tak se taky stalo. Dilm je hodně originální. Základní příběh je o papouškovi Eduarda Daladiéra, který na výroční konferenci od “zrady” v Mnichově papouškuje nepříliš příjemné výrazy o českém národu a Hitlerovi, jež zvela jistě pronášel právě Daladiér. Neůspěšný novinář, chytne svojí šanci za pačesy a papouška ukradne. Vede ho po různých televizních show a rádiových relací a přitom si právě k papouškovi (ipřes jeho nepříliš lichotivý slovník) vytvoří sympatie. Než však připěh, jenž se zdá až příliš naivní a jednoduchý, skončí, tak zhruba po 45 minutách se film překlopí do filmu o filmu, který vypráví o problematických částí natáčení té první. Ta ukazuje do větší hloubky problémy Mnichova. Jedna polovina by však bez té druhé sama o sobě neuspěla. A je to vyborné. Výborná kritika české povahy a náhled do minulosti, která nejednoho donutí přemýšlet nad českou povahou a nad tím zda nás opravdu ostatní “zradili”. Vše co vám v ní připadá absurdní či lajdácké vám posléze přijde jako promyšlený alt Zelenkova metahumoru, který si nebojí brát na paškál vše české. A ačkoliv druhá polovina dosti připomíná Ed Wooda vše má ve filmu smysl a ve výsledku je jedním z nejkomplexnějším českým filmem za posledních pár let. A možná i pár let budoucích. Doporučuji k filmu přečíst knihu Mnichovský komplex na který film nejednou odkazuje. Petr Zelenka spolu s Davidem Ondříčkem a jeho Ve stínu mi na chvíli vrátili víru v český film. A to se cení. 90%. (31.10.2015)

Film o filmu po filmu ve filmu... Petr Zelenka netočí normální filmy, to je známá věc, ale tentokrát mi to opravdu moc nesedlo - snad kromě scény, kdy dvojník držel Myšičkovi telefon, jsem se ani nezasmál a vlastně většinu stopáže jsem čekal, co se z filmu vyklube - a místo motýla Emanuela z toho byla spíš Maková panenka... (27.03.2016)