Réžia:
Petr ZelenkaScenár:
Petr ZelenkaKamera:
Alexander ŠurkalaHudba:
Matouš HejlHrajú:
Martin Myšička, Marek Taclík, Jana Plodková, Jitka Schneiderová, Tomáš Bambušek, Vladimír Škultéty, Stanislas Pierret, Marcial Di Fonzo Bo, Jiří Rendl (viac)Obsahy(1)
Sir „P", deväťdesiatročný papagáj šedý, ktorý kedysi patril Eduardovi Daladierovi, sa na pozvanie riaditeľa Francúzskeho kultúrneho inštitútu ocitne v roku 2008 v Prahe ako živá relikvia z dôb Mníchovskej dohody. Sir „P" po Daladierovi jeho hlasom dodnes opakuje niektoré dôležité vety a prehlásenia. Papagája za dramatických okolností unesie český novinár Pavel a na základe papagájových kontroverzných citácií Daladiera rozpútava medzinárodný politický škandál. (Continental Film)
(viac)Videá (2)
Recenzie (496)
Každý národ má své mýty, které ho formují, ať už odrážejí či nikoliv historickou pravdu - což je sám o sobě dost irelevantní pojem. A tenhle film předkládá znepokojivou myšlenku: skoro osmdesát let po Mnichově, neneseme si tenhle mýtus jako kouli u nohy? Není to pro nás jen výmluva pro věčnou ublíženost, věčné stížnosti a hlavně, setrvalé přesvědčení, že, přestože MY máme tu pravdu, tak ostatní jsou vždycky proti nám? ____ Ten film je nebezpečný, drtivě ukazuje, jak neotřesitelná víra v mýty - u nás s větší silou než vyšeptalé náboženství - dokáže ublížit. Když se jimi zaštítí sprostota a nenávist, tupost a omezenost, která ani nechce znát skutečný stav věcí. Jen si libuje ve svém zapařeném rybníčku přesvědčení o vlastní pravdě, do kterého hystericky nepropouští ani závan nových myšlenek a možností. Ten snímek ukazuje, že nás skutečně Mnichov porazil. Nejenom tehdy, ale do teď. ___ Bráno jako film, není to komedie, spíš je to smutné. První část, absurdní historka o papouškovi, který byl svědkem dějinných událostí, mě nudila, ale ty další, dekonstruující, ty byly vážně inspirativní. ()
"Oni si na výročí Mnichova přitáhnou vypelichanýho frajera, kterej říká, že Hitler je kámoš." Film o Daladierově ukecaném papouškovi mě hodně bavil a proto jsem mírně rozladěn, že po něm následoval přibližně dvakrát tak dlouhý fiktivní film o filmu. Ten si sice skvěle pohrával s myšlenkou falešných produkcí, grantů, zahraničních filmových hvězd a alternativního pohledu na historii, ale to jsem prostě nechtěl vidět. Takže poděkujme Francouzům za to, jak nám šli v Mnichově na ruku a nechme to být. ()
Když jsem šel do kina na tento film, tak jsem toho o filmu mnoho nevěděl. Jen jsem viděl zajímavou ukázku, která naznačovala návrat kreativity českých filmů do kin. A tak se taky stalo. Dilm je hodně originální. Základní příběh je o papouškovi Eduarda Daladiéra, který na výroční konferenci od “zrady” v Mnichově papouškuje nepříliš příjemné výrazy o českém národu a Hitlerovi, jež zvela jistě pronášel právě Daladiér. Neůspěšný novinář, chytne svojí šanci za pačesy a papouška ukradne. Vede ho po různých televizních show a rádiových relací a přitom si právě k papouškovi (ipřes jeho nepříliš lichotivý slovník) vytvoří sympatie. Než však připěh, jenž se zdá až příliš naivní a jednoduchý, skončí, tak zhruba po 45 minutách se film překlopí do filmu o filmu, který vypráví o problematických částí natáčení té první. Ta ukazuje do větší hloubky problémy Mnichova. Jedna polovina by však bez té druhé sama o sobě neuspěla. A je to vyborné. Výborná kritika české povahy a náhled do minulosti, která nejednoho donutí přemýšlet nad českou povahou a nad tím zda nás opravdu ostatní “zradili”. Vše co vám v ní připadá absurdní či lajdácké vám posléze přijde jako promyšlený alt Zelenkova metahumoru, který si nebojí brát na paškál vše české. A ačkoliv druhá polovina dosti připomíná Ed Wooda vše má ve filmu smysl a ve výsledku je jedním z nejkomplexnějším českým filmem za posledních pár let. A možná i pár let budoucích. Doporučuji k filmu přečíst knihu Mnichovský komplex na který film nejednou odkazuje. Petr Zelenka spolu s Davidem Ondříčkem a jeho Ve stínu mi na chvíli vrátili víru v český film. A to se cení. 90%. ()
Žánrově nezařaditelný film postavený na zcizujících efektech a jemné hře s filmovými odkazy. V neposlední řadě bytostně aktuální a štiplavá sonda do nitra české národní povahy. Téma mnichovské zrady proto může sloužit jako modelová situace, která rozkrývá náš repetitivní postoj k vnímání velkých evropských událostí a nedůvěře vůči zbytku Evropy. Ztraceni v Mnichově je i přes neoddělitelný politický komentář vyznáním lásky k filmu, neodbytné touze sdělovat prostřednictvím filmového média své myšlenky a bojovat za ně až do úplného konce. Hladké spojení hraných a pseudodokumentárních prostředků tmelí absurdní humor i neotřelý výklad „mnichovského komplexu“. Výsledek je zábavný, v mnoha ohledech inspirativní a v půvabně poetickém finále velmi silný. ()
Nesmírně originální film. Vtipný, hravý, propracovaný, k zamyšlení, perfektně natočený... A navíc potěší všechny zaryté obdivovatele Edvarda Beneše, k nimž patřím i já. Čím méně o ději Ztracených v Mnichově předem víte, tím lépe. První zvrat je totiž opravdu TAK nečekaný, že bych byl strašně nerad, kdyby mě o něj předem něco připravilo. Petr Zelenka si s divákem překrásně hraje, ale přitom mu nejde o to, aby ho škodolibě napálil. Kdepak, on diváka naopak odmění příjemným pocitem "Říkal jsem si, že tam něco není tak úplně... Ale tohle by mě opravdu nenapadlo, bravo!" Zkrátka v České republice zase po nějaké době vznikl snímek, kterému nechci a ani nemůžu vytknout vůbec nic. ()
Galéria (28)
Zaujímavosti (15)
- V Zelenkově snímku se opakovaně připomíná klasické dílo Françoise Truffauta Americká noc z roku 1973. [Zdroj: Hospodářské noviny] (hippyman)
- Ve scéně s tiskovou konferencí štábu týden před natáčením se objevuje v roli jednoho z tazatelů filmový kritik Jan Foll s otázkou, jestli filmoví tvůrci ví, že Československo mělo před válkou Francii za vzor. Je to zřetelný odkaz na Zelenkův film Rok ďábla (2002, kde se Foll v podobné situaci a roli ptá členů skupin Čechomor, jestli Jaromír Nohavica nosí trenýrky nebo slipy. (Tisbejsky)
- Herec Jiří Vyorálek se ve filmu objeví krátce po sobě ve dvou různých postavách. Nejprve jako příslušník ochranky, který nechce vpustit novináře Pavla Liehma (Martin Myšička) do Francouzského kulturního institutu a posléze hned v následující scéně sedí jako jeden z novinářů v publiku během tiskové konference. (Martin_L)
Reklama