Milionová bankovka

Jeden z těch starých filmů, který je zasazen do přelomu 19./20. století, kterýžto vykresluje velice půvabně - s drožkami, cylindry a šněrovačkami. Jsou to např. Hello, Dolly! (1969), My Fair Lady (1964), Mary Poppins (1964), nebo třeba Around the World in 80 Days (1956). Tenhle film také pěkně, i když trochu přehnaně, vykresluje jak mohou být obchodní vztahy ovlivněny kognitivním klamem tzv. haló efektem. S tím je protkaná i romantická příběhová linka, která už mi tak pravdivá nepřijde. Charakterový oblouk spanilé dívky totiž začíná jako jasná zlatokopka, která se později urazí a nakonec nevysvětlitelně končí jako z čisté lásky zamilovaná dívka bez předsudků - možná prvoplánově, aby sázka dvou bohatých gentlemenů, na které je to celé postaveno, nebyla tak jednoznačná. (26.12.2022)

No, co si budeme povídat, snímek už svůj věk nezapře. Svou naivitou mi připomněl mnohé naše filmy pro pamětníky, hereckými výkony mě taky neohromil (s výjimkou Gregoryho Pecka, který byl tradičně výborný) a pokud bych se snažil o jakousi objektivitu, skončilo by mé hodnocení zřejmě na třech pěticípých a dost možná by to byly jen slabší tři kousky. Já se ale ve svých hodnoceních nesnažím být objektivní, já hodnotím to, co se mi líbí, nebo nelíbí, a proto jsem i v tomto případě svévolně přihodil na slabší čtyřku. Hlavní myšlenka snímku respektive autorovy předlohy je totiž stále plně aktuální, protože svět je stále plný pokrytců, kteří se tváří jako vzorní věřící, ekologové, nebo jiní dobroserové, ale sotva zacinkají peníze... / Poučení: Štěstí je krásná věc, ale prachy si za ně nekoupíš. (Michal Horáček) 4*- (08.04.2023)

I děti kapitalistů potřebují své pohádky. Třeba o tom, že peníze mají velikou moc, ale lásku si za ně nekoupíte. Milionová bankovka tak nevědomky potvrzuje Marxovo učení: kultura patří do nadstavby, která je závislá na základně (ta určuje, kdo vlastní výrobní prostředky). Buržoazie si tedy vytváří mýtus o kapitalismu s lidskou tváří - základní kapitál je nutný, ale zbytek závisí na důvěryhodnosti podnikatele. A kdo by nevěřil Gregory Peckovi? Filmový přepis Twainovy povídky je sice vybroušený klenot po všech stránkách, ale přesto tomu hemžení pánů v buřinkách nějak nemohu přijít na chuť. (09.05.2010)

Celkový počet hodnocení i nepočetnost komentářů a jejich poměrná bezradnost naznačují, že starobyle natočený takřka šedesát let starý film vyvolává nevyslovené rozpaky celého fóra. Že Gregory Peck patří k absolutním hereckým světovým špičkám, se zdá být nesporné. Že režisér Ronald Neame tu dosáhl zenitu svých schopností a scénáristka Jill Craigiová dokázala Twainův satirický nadhled žensky citlivě rozvést, v jistém smyslu dokonce vychutnat a navíc vystupňovat v působivých výstupech vstřícně pojaté staropatriarchální dvorné mužnosti předminulého století, je rovněž zřejmé. Ano, naše doba, současnost, v níž žijeme, má své kořeny a poměrně přesné časové ohraničení v ropných šocích sedmdesátých let a nástupu tzv. postmoderny. Ale ještě minimálně první polovina padesátých let alespoň navenek žila v nostalgii 19. století a v nostalgizující idylizaci doby, která sice uměla být sociálně krutá, nepoznala však takřka půlstoletí (měřeno pamětí a rozměry průběžně pociťovaného lidského života dneška zhruba 70-80 let) válku; to všechno vystresované Evropě i Americe let 1914-1951 připadalo jako ztracený svět, jako kulisa dobra, ráje, který je nenávratně ztracen. Teprve v takto celostně pojaté paletě ekvipáží, krásných šatů a starosvětského humoru doceníme nejen Peckův výkon, ale i neméně dobrý výkon jinak neznámé Ann Gudrunové v roli Peckova ženského protějšku. Americký hřebec, sedlaný suchou britskou ostrovtipnou noblesou, se proto ani divákovi, ani autorům nevzpírá ani dnes. A proč by konec konců také měl? (08.02.2011)

A takhle to dopadne, když lidé ucítí pach/vůni peněz :) dva boháči z dobrého rozmaru a dlouhé chvíle uzavřou sázku o tom, jak se lidé budou chovat v přítomnosti milionové bankovky. A opravdu se děly věci. Pověst o americkém milionáři se šířila, jemu se kopily výhody a to všechno aniž by měl jedinou vlastní libru v kapse. Gregory Peck je sympaťák, slečna Porscha mi strašně připomínala Emily Bluntovou, akorát jí nadabovali úplně šíleným pisklavým hlasem. Bylo to vtipné, vkusné, poučné. Místy jsem se sice lehce nudila, ale pak to vždycky vyvážil podařený malý zvrat v ději. (05.04.2014)