Na chvíľu slobodní

For a Moment Freedom je dalším filmem v řadě, který vypráví příběh skupinky či jednotlivce snažící se dostat ze své rodné země, ať už z důvodů politických, náboženských či osobních. Nedávno jsem zrovna viděl korejský Crossing, který byl dost tragický i smutný a také trochu mírnější snímek 14 kilómetros. V tomto případě jde o tři skupiny, které jsou složeny z mužů, žen i dětí a i přes jejich rozdílné důvody, mají všichni společný cíl. Uprchnout z Íránu přes Turecko, emigrovat do cizí země a získat tak šanci na nový život. První část není díky černým převozníkům nereálná, ale získání azylu není tak snadné, jak si zprvu sami mysleli. Film působí docela silným dojmem a to především v těch negativních částech při žádosti o azyl. Vznikají však i pouta přátelství a snímek je vtipně odlehčen třeba takovými scénami jako je volání jednoho přeběhlického příslušníka do rodné země, kam poslal i fotky svého úspěchu z Turecka. Dílo je to celkem komplexní, dojde i na mučení, rasismus, lichvu a udavačství. Dobré jsou hlavně herecké výkony některých představitelů, se kterými divák cítí větší či menší dávku sympatie. Místy může sice tohle drama i nudit, ale minimálně za to sladkohořké zakončení si ode mě tu čtvrtou hvězdu zaslouží. (7/10) [MFFKV 2009] (07.07.2009)

A na konci si řeknete, že takhle je to stále dokolečka. Filmů na téma imigrantů bylo natočeno snad stovky a já tím pádem chvíli váhala nad hodnocením. Bylo mně smutno, když jsem viděla jaké mají ideály a naděje, že až budou konečně v tom vysněném západním světě, všechno kolem nich zrůžoví a kde se budou peníze jen hrnout do klína. Moment, jak se v Íránu příbuzní radují nad fotografiemi, kde Maju pózuje před bourákem a podobně, tak mně bylo až hořko u srdce. A protože jsem mnoha těm situacím věřila, včetně té labutě (ach jo), proto jsem tu jednu hvězdu musela přihodit. Málokdy a málokomu se poštěstí a vyjde mu ten jeho sen. (06.12.2014)

Arash T. Riahi, původem íránský režisér, se chopil složitého tématu ilegálních emigrantů / imigrantů, kteří se v Turecku snaží získat oficiální statut uprchlíka a dostat se tak do Evropy. Sám režisér byl 'obětí' této složité politické mašinérie a film je tudíž trochu autobiografický. Můžu říct, že se mi snímek líbil, vše poměrně fungovalo tak, jak mělo. Na druhou stranu byl velmi podbízivý a citově vyděračský (směrem k divákovi) - navíc místy přecházel do kýče (záběr padajícího peří byl sice hezký, ale v obecném konceptu filmu příšerný). Šťastný konec pro - troufnu si říct ústřední - čtveřici (dvě děti a dva kluci) je pak sice nadějí, kterou nám Riahi nabízí, ale je spíš neuvěřitelná a třeba Folmanově surovému snímku Vals im Bashir nesahá uvěřitelnosti ani po kotníky. (20.11.2009)

Téhle kategorii filmů říkám ilustrační. Režisér Riahi se snažil zmapovat po všech stránkách problematiku politické emigrace, kterou zná konec konců z vlastní zkušenosti. Tzn. riskantní útěk z vlasti, ztrátu zázemí, přetrhání rodinných svazků, stres ze života v neznámém prostředí, riziko útoku tajných služeb nebo rasistických bojůvek. Materiální odříkání a věčný strach z budoucnosti. Na celé řadě postav ilustruje všechny možné okolnosti, které můžou emigranta potkat na jeho cestě za štěstím, jenže problém spočívá v tom, že tam nevnímám nějakou přidanou uměleckou hodnotu. Hodnocení uživatelů zkrátka odpovídá tomu, jaký vztah k danému problému mají, a nikoliv tomu, jak kvalitně je ten kousek natočený a jak působivé jsou filmařské prostředky, které používá. Riahi nemá ani zkušenosti, ani výrazný talent na to, aby natočil opravdu velký film, a tak to celé spíš připomíná oblíbený žánr hraných dokumentů, které rezignují na silnou uměleckou výpověď a snaží se prostě jen zachytit určitý problém. Z filmu je jinak cítit nadšení zúčastněných a to, že mají osobní zkušenost s emigrací, takže snímek působí značně autenticky, ale přesto na víc než 3* nepůjdu. Celkový dojem: 60 %. Kdyby Riahi natočil klasický dokument, možná bych neváhal jít i na 5*. Mimochodem, ten nedostatek umělecké kvality v jinak tématicky silných filmech v případě Středního východu je podle mě typický. (29.04.2012)

Od močálu festivalové exploatace, kde končí sousta projektů tematizujících sociální a národnostní problémy současného světa, zachráněno "Na chvíli svobodni" finále, které přináší potřebnou katarzi. Právě díky momentu, kdy film vyjde z bezpečné ulity rozverného vyprávění, netřeba litovat protrpěného času s otravně schematickými dětskými figurami, líbivými momenty hraničícími s magickým realismem či teatrálně vypjatými sekvencemi hrdinů propadajících bezradnosti. (06.12.2011)