Na chvíľu slobodní

Člověk se nechává unášet výbornou prací s herci a příjemnou sentimentální poetikou (rozesmáté perské holčičky mne vždy nutí pomýšlet na rodičovství :-)) a uvědomuje si, že pan režisér pochází z Íránu. Pak hrdinové vstoupí do Turecka, vcukuletu odhodí čádory, s temným kalem v očích poslouchají rádio Teherán, přiznávají, že vlastně nevěří v Boha a to si člověk uvědomí, že pan režisér z toho Íránu vlastně utekl. Ein Augenblick Freiheit tak má mnohé z toho, co mají Evropané na íránských filmech rádi a zároveň se proti nim staví do opozice. Skvělý zážitek s drobným flíčkem v podobě upachtěného a překombinovaného závěru. (30.07.2009)

For a Moment Freedom je dalším filmem v řadě, který vypráví příběh skupinky či jednotlivce snažící se dostat ze své rodné země, ať už z důvodů politických, náboženských či osobních. Nedávno jsem zrovna viděl korejský Crossing, který byl dost tragický i smutný a také trochu mírnější snímek 14 kilómetros. V tomto případě jde o tři skupiny, které jsou složeny z mužů, žen i dětí a i přes jejich rozdílné důvody, mají všichni společný cíl. Uprchnout z Íránu přes Turecko, emigrovat do cizí země a získat tak šanci na nový život. První část není díky černým převozníkům nereálná, ale získání azylu není tak snadné, jak si zprvu sami mysleli. Film působí docela silným dojmem a to především v těch negativních částech při žádosti o azyl. Vznikají však i pouta přátelství a snímek je vtipně odlehčen třeba takovými scénami jako je volání jednoho přeběhlického příslušníka do rodné země, kam poslal i fotky svého úspěchu z Turecka. Dílo je to celkem komplexní, dojde i na mučení, rasismus, lichvu a udavačství. Dobré jsou hlavně herecké výkony některých představitelů, se kterými divák cítí větší či menší dávku sympatie. Místy může sice tohle drama i nudit, ale minimálně za to sladkohořké zakončení si ode mě tu čtvrtou hvězdu zaslouží. (7/10) [MFFKV 2009] (07.07.2009)

Téhle kategorii filmů říkám ilustrační. Režisér Riahi se snažil zmapovat po všech stránkách problematiku politické emigrace, kterou zná konec konců z vlastní zkušenosti. Tzn. riskantní útěk z vlasti, ztrátu zázemí, přetrhání rodinných svazků, stres ze života v neznámém prostředí, riziko útoku tajných služeb nebo rasistických bojůvek. Materiální odříkání a věčný strach z budoucnosti. Na celé řadě postav ilustruje všechny možné okolnosti, které můžou emigranta potkat na jeho cestě za štěstím, jenže problém spočívá v tom, že tam nevnímám nějakou přidanou uměleckou hodnotu. Hodnocení uživatelů zkrátka odpovídá tomu, jaký vztah k danému problému mají, a nikoliv tomu, jak kvalitně je ten kousek natočený a jak působivé jsou filmařské prostředky, které používá. Riahi nemá ani zkušenosti, ani výrazný talent na to, aby natočil opravdu velký film, a tak to celé spíš připomíná oblíbený žánr hraných dokumentů, které rezignují na silnou uměleckou výpověď a snaží se prostě jen zachytit určitý problém. Z filmu je jinak cítit nadšení zúčastněných a to, že mají osobní zkušenost s emigrací, takže snímek působí značně autenticky, ale přesto na víc než 3* nepůjdu. Celkový dojem: 60 %. Kdyby Riahi natočil klasický dokument, možná bych neváhal jít i na 5*. Mimochodem, ten nedostatek umělecké kvality v jinak tématicky silných filmech v případě Středního východu je podle mě typický. (29.04.2012)

Filmy o uprchlících (nejen o kurdech, mezi kterými máme pár přátel) mě většinou "berou", tady mě dost nadzvedávaly ze židle ty nešťastně vybrané rozcapené děti. Skvělé téma i spousta realistických postřehů (labuť, topení na ledové peníze, telefonování do vlasti, vyčůranost těch, co z uprchlků žijí, neprůstřelnost evropské byrokracie, dlouhé prsty tajné iránské policie...) a film, i když k němu mám své výhrady, tak určitě nezapadne do té mé hory filmů, které ač se mi v tu chvíli třeba i hodně líbily, tak druhý den jsem nevěděla o čem že to vlastně bylo....Zároveň vždy vzpomenu na slova bosenského uprchlíka kamaráda Mida: "My taky máme právo na normalny život" a myslel tím ten život v amerických filmech, tady ho překvapovalo, že nemá stejný komfort, jako měl v utečeneckém táboře v Dánsku, tak se nakonec s rodinou vrátil do svého nově postaveného domu v Bosně, snad tam žije důstojněji než tady... (23.04.2012)

Arash T. Riahi, původem íránský režisér, se chopil složitého tématu ilegálních emigrantů / imigrantů, kteří se v Turecku snaží získat oficiální statut uprchlíka a dostat se tak do Evropy. Sám režisér byl 'obětí' této složité politické mašinérie a film je tudíž trochu autobiografický. Můžu říct, že se mi snímek líbil, vše poměrně fungovalo tak, jak mělo. Na druhou stranu byl velmi podbízivý a citově vyděračský (směrem k divákovi) - navíc místy přecházel do kýče (záběr padajícího peří byl sice hezký, ale v obecném konceptu filmu příšerný). Šťastný konec pro - troufnu si říct ústřední - čtveřici (dvě děti a dva kluci) je pak sice nadějí, kterou nám Riahi nabízí, ale je spíš neuvěřitelná a třeba Folmanově surovému snímku Vals im Bashir nesahá uvěřitelnosti ani po kotníky. (20.11.2009)