Na sever

Mňo... To bylo náhodiček na jedné cestě. Nene opravdu ne. Ve filmu byla pouze jedna scéna, u které sem měl přirozený, tichý a věrohodný úsměv, který jasně charakterizoval, že ta scéna má něco do sebe (předávka kreditky). Tato scéná neměla žádné kamarádky :). A ta hudba nápadně podobná z Alvina Straighta, taky ee. Občas se nestíhám divit, co vybírají dramaturgové do českých kin, ze skandinávských filmů. Ale můžu říct, že na tenhle film nikdy nezapomenu, páč sem ho sdílel ve vší rozechvěnosti, která nepocházela z toho co se dělo přede mnou, nýbrž z toho, co bylo po mé pravici. V této mimosoutěžní disciplíně by mi nestačilo ani tolik hvězdiček, kolik má americká vlajka.... (09.11.2009)

Ve spoustě komentářích se střídají slova jako "nezajímavé", "nudné", "nevtipné." Nedokážu souhlasit ani s jedním. Mě se tato mlčenlivá, avšak svým způsobem velmi výmluvná cesta "Na sever" velmi líbila. Pokud se mluví o komedii v souvislosti se severskými filmy, nemůžete od nich očekávat klasický a výrazný humor, na jaký jsme zvyklí. Severský vtip je specifický v tom, že se v melancholicky posmutnělém příběhu na pozadí drsné, zimní krajiny snaží ve vší té vnitřní bolesti, pocitu odloučení, osamění a citového strádání vykrojit nějaký kousek a "posypat" ho trochou, zcela sotva viditelného, či vnímatelného vtipu. Já zde pár takových momentů objevila, a vykouzlily mi lehký úsměv na tváři, pod kterým se však i tak skrývala ona melancholie. Milá dívka s deníčkem, mladý bagrista a jeho fígl s tamponem na hlavě a starý muž čekající ve stanu s řetězem na noze. A samozřejmě nádherná, mrazivá příroda bez hluku, davů spěchajících lidí a stísněnosti urbanizovaných metropolí a velkoměst. Bez všech těch banálních a plytkých hovorů okolního světa, které se nám v mysli slévají do jednoho nesmyslného bzukotu. Bez pocitu nepříjemných pohledů, které nás sledují, když projdeme kolem zástupu lidí. Bez prostor zastavěných moderními nákupními komplexy a lidí, kteří se jako šílení ženou, aby kupovali "nezbytné" "super značkové" výrobky a oblečení, aby byli "in". Bez všech těch skupinek povrchních dívek řešících "nehty, vlasy, krásu, módu" a podobné banality, kupujících si sračkoidní ženské časopisy. Bez skupinek mladistvých smradů a vygumovaných kreténů, jejichž jedinou slovní zásobou jsou slova jako "chlastat, vole, debile, p*čo" doprovázené hýkavým primitivním smíchem. Bez mládeže s nezájmem o jakékoliv skutečné hodnoty, na níž je prováděn brainwashing pomocí současné přetechnizovanosti a vyumělkovanosti světa. Bez doby, v níž se často city a tolerance ztrácejí v sociálních sítích, drahých mobilech a značkových hadrech. Bez vší té povrchnosti, bezohlednosti, nezájmu, lží, odsuzování, předsudků a svazujících konvencí. Na sever je chladivým pohlazením proti všem těm místům, kde máme pocit, že na nás vše padá, lidí je příliš, hluk moc výrazný a kde bychom se radši schovali na místo, jako je v tomto filmu. (08.02.2012)

Ze začátku mně byl hlavni hrdina poměrně nesypmtickej a absolutně jsem ho v ničem nechápal. Postupně jak na své cestě naráží na lidský exoty si moje sympatie postupně alespoň trošku získal, ale možná i díky špatně vyprávěnému příběhu ve kterým se jen velmi těžko hledá pointa jsem si k němu žádnou velkou cestu nenašel. Film je silný v jednotlivých scénách a práci kameramana, který umí skvěle nasnímat rozhlehlost norské krajiny a velmi dobře dokáže vyprávět obrazem. (05.10.2014)

Sice se v tom skoro vůbec nic nestalo, ale tak to asi mělo být. Jeden milý bumbrlíček, co má rád chlast se rozhodne jet na sever za svým synem, který ho vůbec nezná. Cestou potká jednu nadrženou lolitku, hezouna co se opíjí tamponem na hlavě a dědulu, který zajede pod led. Hezké záběry norské zasněžené krajiny, ale proč to prezentují jako komedii, to mi hlava nebere... (25.11.2010)

Pointu režisér zastaví přesně v té chvíli, než by začala rozněžňovat a herec Anders Baasmo Christiansen jí poskytuje hrdinu s darem budit přesně vyvážený podíl soucitu i smíchu.Je to svým způsobem Shrek, živá dojemná varianta pouze navenek robustního samotáře z boudy od lyžařského vleku, jenž uprostřed bílé krásy pěstuje tesknou melancholii prokládanou koňskými dávkami čistého alkoholu a typicky severským humorem na černé hraně. Pravda, rámec vyprávění si nečiní nárok na původnost. "Antidepresivní off-road movie", jak jí říkají tvůrci, používá model děl Příběh Alvina Straighta a O Schmidtovi, tedy sólovou sebeočistnou cestu, kterou lze libovolně nastavovat podle počtu více či méně bizarních setkání. Ani důvod hrdinovy výpravy – neznámý syn – není originální, i když tady nepěstuje sebemenší sentiment a představuje spíše zástupný cíl.Hlavní, co hrdina potřebuje, je totiž vůle vstát, zvednout se, překonat sebelítost i stavy úzkosti, po jejichž léčbě v domáckém závětří psychiatrického ústavu se mu stýská. Muž fascinovaný televizními záběry nehod v tunelech nechává sám za sebou sérii spálenišť v komických situacích, jež vlastně nejsou k smíchu, a když posilněn směsí prášků a lihovin vyrazí na sněžném skútru na sever, zahájí svou pouť k dospělosti.Film Na sever má nádhernou náladu: úsměvně hořkou i objevitelsky panenskou. Málokdy se vidí tolik prostoru, ticha, izolovaných životů a zároveň tolik odlehčené, pozitivní moci nejčistšího smíchu. Každé ze zažitých setkání hrdinu posiluje, ale nepadne zde o tom jediná poučka, jediná fráze. Tak jemnou hru mezi výbuchy veselí a štípáním v očích udrží v soustředěné nevtíravosti jen mistr režisér; jeho jméno Rune Denstad Langlo stojí za zapamatování. (17.06.2020)