Panika v mestečku

Tak nakonec to u mne na pět nebylo. Sem tam jsem se smál, až jsem se za břicho popadal a ty vpravdě tuze netypické a z části absurdní nápady byly někdy velice trefné. Občas se tam však opakovaly stejné věci a nutno říci, že po hodině už autorům trochu docházel nápad. Celkově vzato hodně netypický film, který však asi potěší spíše dospělé, než malé děti. (03.06.2010)

Francouzské komedie jsou začasté postaveny na gagu, provozovaném nějakým neurotikem. Žabodlabálkům to přijde evidentně veselé, mě to nutí k zamyšlení, zda by se onomu jedinci i světu neulevilo, kdyby se našel hrdina s povolením jej utratit. Luisa z Funíkova byla spasena vynikajícím dabingem od papá rodu Filipovských, jinak by na mé já tento archetyp potrhlého ústřeďáka galských humoriád působil obdobně. Panika ve štatlu je pokusem o přenesení chaotického ftipkování do světa za zrcadlem. To vše za pomoci gumového indoše, kovboje a nadrbaného oře. Všichni, kteří si našli v díle porci originality, neotřelého houmra či dokonce ,,gejzír nápadů", mají nepochybně pravdu. Mě to sralo jako notorika kofola. (04.10.2012)

Dadaistická zběsilost s oživlými plastovými figurkami pro děti v surealistickém příběhu nepříběhu. S postavami a gagy daleko za hranicí byť i zdání normality, přesto ale v situacích jednoduše přehledných a přes svou infantilně sjetou pošahanost i snadno pochopitelných. A kupodivu to skvěle funguje nejen v krátkých skečích, ale i v celovečerním filmu. 8/10 (06.12.2009)

Zpočátku jsem na to koukal jak z jara, těch nápadů a hravosti, takovou člověk jen tak nenajde. Nápady jsou samozřejmě náležitě praštěné a celá animace je směsná už z podstaty, kterak figurky divně cupitají :) Ovšem... na to že to má nějakých 70 minut, tak se mě zdálo, že druhá půlka už byla dost o ničem a hrozně se vlekla. 65% (12.10.2023)

Chce to pěknou dávku odvahy postavit celý film jen na nemotorně rozpohybovaných postavičkách. ale jak je vidět, i tak se dá zajistit královská zábava. V těch 65 minutách je napěchováno tolik nenucených a šílených nápadů, že jsem si několikrát vzpomněl i na svoje rané dětství, kdy jsem si takhle nějak hrával s nehybnými indiány a kovboji. Příběh sice nemá hlavu ani patu, ale je tak svižný a správně bláznivý, že si mě po deseti minutách získal a další hodinu mě pobavil tak příjemně, jako bych opět omládl a hrál si já sám. A odteď chci mít za domácího mazlíčka koně! (31.05.2012)