Džusový román

Film přímo odkazující na Lásky jedné plavovlásky. Normálně moc postsynchrony nevnímám, ale tady přímo tahaly za uši. Herecké výkony docela nevyrovnané, ale atmosféra se podařila vystihnout na jedničku. Zejména "odchod" borce z místa činu byl natočený bravurně. A Mihulové oči dokázaly vyjádřit vše podstatné. (18.03.2013)

Fenič se nechal asi inspirovat zlatým fondem z 60. let. Některé scény mi připomněly Formanovy snímky. I když se jedná o celkem všední příběh, tak jsem si film užil díky promyšlené charakteristice postav a umnému vedení herců (nebo spíš neherců). Prostředí drůbežárny (včetně pracovnic) vykresleno tak, jak znám. "Jsou to jenom slepice, ty huso. (17.03.2013)

Až do teď jsem si často povzdechl, že Forman a spol. nemají v českém filmu následovníky. Jeho filmy jsou tím nejspecifičtějším, s čím naše kinematografie mohla proniknout do světového podvědomí a je obrovská škoda, že tento typ tvorby neměl mimo šedesátá léta kontinuální pokračování. Přitom jeho přísliby byly velké - už jen porovnání děl Formana, Passera a Papouška dává tušit, že je možné i v těchto intencích zachovat různorodé přístupy i nálady. Teď se mi konečně postěštilo vidět Džusový román, pod nímž jsem si představoval úplně jiný styl a musím svůj předpoklad opravit - přece se našel jediný člověk, jenž nabízející se možnost využil. Byl to Fero Fenič a svým výsledkem se téměř vyrovná svým předchůdcům, z nichž vědomě a pozoruhodně cituje. Je zajímavé sledovat, jak typicky formanovské situace prochází jistými posuny, ať už dobovými či situačními. Džusový román je vlastně syntézou filmů Černý Petr a Lásky jedné plavovlásky - ten druhý připomene již prostředím dělnické továrny a tématem milostného zklamání, přesto hlavně v první polovině připomíná spíše Formanův debut (zakřiknutá a naivní hrdinka jako dobový výtvor, její chvástavá kamarádka, dominantní matka, nevinně trapné situace). Až když se sled situací začne více zhušťovat a vytvářet jakýsi dějový oblouk, film přesně kopíruje schéma Lásek jedné plavovlásky a získává i stejně melancholický nádech, jenž je velmi citlivě vyjádřen (matka s dcerou v dešti, stejná idealizovaná lež). Největším vrcholem filmu je však spíše stylistický odkaz na Hoří, má panenko - naprosto famózní a v době vzniku nečekaná scéna svatební hostiny s dvojicí dlouhatánských záběrů ruční kamery, proplétající se mezi lidma a těkající po okolí přeplněném trefnými momentkami. Ze zvoleného východiska se akorát vymyká poměrně naturalisticky a až mrazivěpojatý konec, při němž jde rázem všechna nadsázka pryč - působí sice trochu neorganicky, ale dá se považovat za jakýsi Feničův vlastní vklad, který se v hořším světle odhalí v přehnaných Zvláštních bytostech. Závěr, v němž nastupuje do továrny nová učnice typu hlavní hrdinky, symbolizuje cykličnost a stereotypnost bez možnosti úniku. Ačkoliv je v samotném notně zcenzurovaném díle jen několik dosti nevinných slovních narážek na režim, toto celkové pojetí životních perspektiv mladé generace nutně muselo narazit. (09.12.2010)

Ano, má to nějaká pozitiva, hlavně viděna ve špinavosti prostředí, které je specificky typicky komunistické. Vše je nedokonalé, soudružky často neudržované ženy středního či vyššího věku, mezilidské vztahy kolikrát na bodu mrazu a tak bych mohl pokračovat dál a dál. Rozhodně špatný scénář, zřejmě mírně poplatný své době, ovšem režie toho všeho je skutečně dokonalá a zachraňuje i to, co by kde kdo jiný dokázal zmrvit tak, jak je to na papíře. Krom atmosféry totiž není o co stát. Alespoň tak to já zde vidím. Naopak, již chápu dobový výraz: filmy, ze kterých bolí ruce. Hlavně kvůli režii toto nedopadne o hvězdu méně. 50% (16.03.2013)

Hned na začátku filmu diváka zaujme titulní skladba, která výborně vystihuje celé toto dílo. Poté následuje hodně hořká, místy úsměvná podívaná o dívce, kterou v životě nic nečekalo a jí to (překvapivě) nestačilo. Nejde sice herecky ani dějově zrovna o zázrak, ale lepší 3* si tahle záležitost určitě zaslouží. „Postavíme si barák, koupíme auto, dítě už je zařízený…co víc bych si mohla od života přát?“. (27.12.2012)