Cár

Dvě hodiny pomateného vládnutí, vyvražďování a modlení. Car by mohl být dobrý námět, ale takto podaný za moc nestojí. Některé sekvence filmu stálo zato vystřihnout. Moc věcí se u Cara tlouklo. Měl jsem pocit, že Moskva má 200 obyvatel a celé rusko tak 500. Toto měl být velkofilm, bohužel to je vesnická bajka. (28.01.2011)

Ruská variace na téma „despota a arcibiskup“. Tady na Západě ten příběh známe ze dvou výborných snímků – Becketa (1964) a Člověka pro každé počasí (1966). Ve východní verzi však panovníkovu anglickou uhlazenost nahrazuje rozmáchlé apokalyptické běsnění. Ostatně carem tu není žádný z požitkářských Jindřichů, ale fanatický Ivan, ne nadarmo nazývaný Hrozný. Snímek konfrontuje dva typy zbožnosti: v té carově se mísí vize blížícího se posledního soudu s pověrou a adorací vlastní moci, zbožností metropolity Filipa naopak prosvítá evangelium a stále zřetelněji i příběh samotného Krista. Po pomalu již kultovním „Ostrovu“ natočil Pavel Lungin další zajímavý kus, byť výhrad by tu bylo vícero než u předchozího počinu. Obsazení „otce Anatolije“ z výše zmíněného filmu do role Ivana vede k dočasnému prolnutí obou jurodivých postav, z nichž jedna je světcem a druhá šílencem (Možná je to však záměr. Snad se tu režisér zamýšlí nad tím, co může udělat s duchovním potenciálem špatné vedení a moc). Pro našince pak není lehce stravitelný ani ruský mesianismus, který snímkem tu a tam prosvitne – zejména ve scéně, kdy ikona Matky Boží v rukou dítěte pomůže Rusům zvítězit v bitvě proti polské (katolické) přesile. Politizované pravoslaví v lásce nechovám, ale skousl-li jsem je u Dostojevského, skousnu je i zde - druhá půle snímku naštěstí ukazuje, že to s tím poklonkováním samoděržaví a césaropapismu nebude tak zlé. Na závěr tohoto už beztak příliš dlouhého komentáře nelze nezmínit i podobnost s Andrejem Rublevem: středověká scenérie se téměř shoduje. Tarkovského film není tak explicitně křesťanský, zároveň však ve své náznakovosti není ani tak podbízivý. Lungin se po umělecké stránce nemůže kolegovi rovnat a jeho obrazy někdy hraničí s kýčem. I tak jsem za jeho filmy vděčný, protože se – poutavě a nepitomě - dotýkají témat, o nichž se v současné kinematografii obvykle mlčívá. (10.03.2011)

Hned na začátku mě vyděsila krutost při zabíjení slepic, to si opravdu nemohl režisér odpustit, bylo to nutné? Zvířata strašně trpí v celém filmu, to je jistě zbytečné. Ani pro vykreslení ruské krutosti není něco takového nezbytně třeba. Jinak se jedná o sice relativně účelový a lidový pohled, vystihující ovšem zároveň to podstatné nejen z období panování jednoho šílence, ale i ruského vnímání a prožívání, kde velikost a její projevy jsou legitimitou in se. Atmosféra dobrovolného strachu, tyranie, megalomanského požitkářství, krutosti i kolektivního myšlení je v Rusku jako doma snad na doživotí. Ano, je to spíš vykreslení psychické poruchy než historická freska, myslím že film není hlubokou analýzou, ale takové prostě není Rusko. Přímočarost a viditelnost první linie vítězí v Rusku i ve sdělení tohoto díla. Je to film o nemožnosti žít v přímém stínu zla šílené moci, film o nejsvrchovanější bezmocnosti, která je prokletím krajiny, respektive ruského lidu. Mamonov a Jakonvskij podávají dokonalý výkon. (17.11.2014)

Pokud bychom hledali v tomto snímku děj, budeme zklamáni. Zřejmě jde jen o naznačení atmosféry doby. Na všechno je a bylo v Rusku dost času, a tak tomu je i v tomto filmu. Car je šílený a zabíjí kolem sebe všechny, ne které padne jen stín podezření. A to trvá dvě hodiny. Nicméně příznivci tempa filmů A.Tarkovského si přidou na své. Dvě hvězdičky za stavby a kostýmy. (20.01.2010)

Sonda do duše rozpolceného panovníka, který nepřetržitě bojoval se strachem, osamělostí a vlastní paranoiou, se mi líbila. Obklopen bandou asociálních zrůd uvítal přítomnost moudrého metropolity Filipa. Jenže všeho do času a brzy i na kněze dopadla carova podezřívavost a hněv, které v něm zažehli a živili jeho (žárliví) poradci. Poslední díl byl krásný a dojemný, konec pak hrůzostrašný, přestože se nekonala žádná poprava. (31.03.2013)