Cár

,,Kdo přebýváš v ochranně nejvyššího, kdo dlíš ve stínu všemocného, nemusíš se bát noční hrůzy, šípu létajícího ve dne, moru, který se plíží v temnotách nákazy, jež pustoší o polednách.....“ Zručně natočený příběh z ruské historie pro její milovníky, ale i pro ty, kteří se jen chtějí něco dozvědět o Ivanu Hrozném a osudu kněze Filipa, metropolity moskevského. V modlitbách a slovech víry ukrývá car svoji krutost a tak neustále prosí Hospodina o smilování. ,,TEN KDO SE PROTIVÍ VLÁDCI, PROTIVÍ SE I BOHU!“ A Boží vůli mohl vykonávat v aréně třeba medvěd. Přestože se jedná o velmi zajímavé historické souvislosti, počítejte s tím, že více než polovina snímku slouží jako výpověď a rozjezd pro dramatický závěr. Pokud očekáváte něco jiného, máte smůlu! Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Zajímá mě, jak car projevoval milost. 2.) Zjistím, že věta: ,,Přiznávám se bez mučení“ – pochází z Ruska. 3.) Jsem ,,kolotočář“ a hledám nové, tzv. ,,carské“ atrakce. 4.) Chci poznat po Janu Husovi druhýho solidního věřícího. PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ * (12.02.2011)

Ruská variace na téma „despota a arcibiskup“. Tady na Západě ten příběh známe ze dvou výborných snímků – Becketa (1964) a Člověka pro každé počasí (1966). Ve východní verzi však panovníkovu anglickou uhlazenost nahrazuje rozmáchlé apokalyptické běsnění. Ostatně carem tu není žádný z požitkářských Jindřichů, ale fanatický Ivan, ne nadarmo nazývaný Hrozný. Snímek konfrontuje dva typy zbožnosti: v té carově se mísí vize blížícího se posledního soudu s pověrou a adorací vlastní moci, zbožností metropolity Filipa naopak prosvítá evangelium a stále zřetelněji i příběh samotného Krista. Po pomalu již kultovním „Ostrovu“ natočil Pavel Lungin další zajímavý kus, byť výhrad by tu bylo vícero než u předchozího počinu. Obsazení „otce Anatolije“ z výše zmíněného filmu do role Ivana vede k dočasnému prolnutí obou jurodivých postav, z nichž jedna je světcem a druhá šílencem (Možná je to však záměr. Snad se tu režisér zamýšlí nad tím, co může udělat s duchovním potenciálem špatné vedení a moc). Pro našince pak není lehce stravitelný ani ruský mesianismus, který snímkem tu a tam prosvitne – zejména ve scéně, kdy ikona Matky Boží v rukou dítěte pomůže Rusům zvítězit v bitvě proti polské (katolické) přesile. Politizované pravoslaví v lásce nechovám, ale skousl-li jsem je u Dostojevského, skousnu je i zde - druhá půle snímku naštěstí ukazuje, že to s tím poklonkováním samoděržaví a césaropapismu nebude tak zlé. Na závěr tohoto už beztak příliš dlouhého komentáře nelze nezmínit i podobnost s Andrejem Rublevem: středověká scenérie se téměř shoduje. Tarkovského film není tak explicitně křesťanský, zároveň však ve své náznakovosti není ani tak podbízivý. Lungin se po umělecké stránce nemůže kolegovi rovnat a jeho obrazy někdy hraničí s kýčem. I tak jsem za jeho filmy vděčný, protože se – poutavě a nepitomě - dotýkají témat, o nichž se v současné kinematografii obvykle mlčívá. (10.03.2011)

Pokud bychom hledali v tomto snímku děj, budeme zklamáni. Zřejmě jde jen o naznačení atmosféry doby. Na všechno je a bylo v Rusku dost času, a tak tomu je i v tomto filmu. Car je šílený a zabíjí kolem sebe všechny, ne které padne jen stín podezření. A to trvá dvě hodiny. Nicméně příznivci tempa filmů A.Tarkovského si přidou na své. Dvě hvězdičky za stavby a kostýmy. (20.01.2010)

Sonda do duše rozpolceného panovníka, který nepřetržitě bojoval se strachem, osamělostí a vlastní paranoiou, se mi líbila. Obklopen bandou asociálních zrůd uvítal přítomnost moudrého metropolity Filipa. Jenže všeho do času a brzy i na kněze dopadla carova podezřívavost a hněv, které v něm zažehli a živili jeho (žárliví) poradci. Poslední díl byl krásný a dojemný, konec pak hrůzostrašný, přestože se nekonala žádná poprava. (31.03.2013)

Režisérovi se podařilo přesvědčivě zachytit atmosféru tehdejší doby. V jednání a rozhodování jsou jasně patrné prvky orientální despocie, pro ruské vládce celkem typické. Vztah Ivana a opata Filipa odpovídá daleko více tomuto modelu než vztahu mezi Jindřichem II. a Thomasem Becketem ve výborném Becketovi. Trochu mně chybělo alespoň pár flashbacků, které by přiblížily drsné strádání Ivana v době jeho dětství a dospívání a krutě neurvalé chování bojarů vůči němu. Ivan pak působí jako totální paranoik (než by jím zcela nebyl), ale některé vzpomínky z minulosti by ho umožnily přece jen trochu chápat. Při vší děsivosti Ivana byla jeho vláda přece jen o něco přijatelnější než předchozí vláda bojarů. (04.08.2011)