Anděl pomsty

V roce 1981, údajně nejnásilnějším v historii New Yorku, natočil Ferrara svůj kompilát vigilanťáků a rape and revenge snímků ze sedmdesátek. Z Přání smrti a Taxikáře si půjčil zabordelený New York zabydlený násilníky a slizouny (plus scénu nacvičování střelby před zrcadlem), kde civilním hrdinům nezbývá než vzít právo/zbraň do vlastní rukou, a ze švédského Thriller: A Cruel Picture opakovaně zneužitou němou dívenku a zpomalenou finální střílečku. Na rozdíl od svých lokálních předchůdců akcentuje sexuální útočnost mužů vůči ženám, od catcallingu po znásilnění - byť dvě různá znásilnění během jednoho dne se zdají být poněkud přehnaná. Příběh je pak dost silné slovo pro sérii znásilňovaček a střílení prakticky bez jakýchkoli dějových zákrut a nebo uvěřitelné postupné proměny hrdinky a jen s minimem dialogů, kdy hrdinka komunikuje de facto jen střelbou. Ferrara to kompenzuje výpravou špinavého osmdesátkového New Yorku, snaživou kamerou, dobře vybranou představitelkou hlavní role a stylovým zpomaleným závěrečným masakrem na maškarním večírku. A cool plakátem. (05.04.2019)

Nakonec z jakýchsi iracionálních sympatií tady tomu vysázím 4 rudé (v rámci subžánru samozřejmě).. Něco do sebe to totiž fakt má... Sice se tady zase jednou potvrzuje jakým pokladem byla svého času Christina Lindberg, která měla v sobě zcela přirozeně to (a mnohem více) o co se tady marně snažila Z. Lund..a celé je to vlastně vykrádačka (nebo pocta) starých (rape´n´) revenge klasik, ale rozumná minutáž, přímočarost, němost protagonistky, fajn hudba a špinavá newyorská atmoška z toho dělají překvapivě koukatelnou a zábavnou záležitost.. (12.08.2020)

V komparácii s predchádzajúcim autorovým diletantským počinom sa jedná o značný posun, čím však rozhodne nechcem tvrdiť, že scenár Ms. 45 je prešpikovaný invenčnou virtuozitou a vyvaruje sa alogickým miestam. Ferrara umne buduje deviantnú atmosféru amerického veľkomesta, plného špinavých bočných uličiek, ktoré sú semenišťom rabiátnych uspokojení rozmanitého spektra indivíduí (vrátane samotného režiséra v roličke znásilňovača – prvolezca). Krehká a éterická Zoë Lund, ktorej vzrastajúca mizandria vyvrcholí fascinujúcou mníšskou štylizáciou, je režisérovým najväčším tromfom. Spomínané zložky a akceptovateľná minutáž v symbióze s dynamickým príbehom vytvárajú zo snímky temer orgazmický trashový zážitok. (08.01.2014)

Němá švadlena Thana (ikonická Zoë Lund) má opravdu pech - dvakrát během jediného dne je znásilněna dvěma různými zvrhlíky - načež se s ráží .45 v ruce vydává na křížovou výpravu za očištěním New Yorku od mužské špíny. Abel Ferrara sestavuje mnohovrstevný a vizuálně zajímavý rape-and-revenge-movie ve velice živém prostředí kriminalitou zmítaného New York City a předhazuje divákovi finální tečku v podobě provokativního krvavého finále s převlekem jeptišky. Vskutku pamětihodný počin v rámci pokleslého žánru. (18.01.2019)

Ferrara už ve své rané tvorbě ukazuje neuvěřitelný cit pro autorskou práci se žánrem. Zdánlivě se v případě filmu Ms. 45 jedná "pouze" o exploatační revenge pecku (i tak by obstála na výbornou), ovšem tento film jde dál. Nebo lépe řečeno: není to případ filmu, který by vycházel z žánru a posouval jej mimo jasně vymezené žánrové vody, spíše osciluje mezi nabízením atrakcí a jejich reflexí. Cítíme tu nejen Taxikáře či Přání smrti, ale při pozorném soustředění na formu i to, že podobné prostředky, jaké využívají často béčkové žánry (rychlé zoomy či střihy sloužící k vyvolání šoku a napětí...), byly vlastní už i novovlnným filmařům (viz Truffautův nejvíce Hitchcockovský film Nevěsta byla v černém). Zde naopak vidíme pečlivě budovanou mizanscénu, promyšlenou práci s detaily nebo pomalé kamerové jízdy - tedy prvky ne až tak vlastní exploatačním filmům. Toto formální napětí mezi "vysokým" a "nízkým" je ovšem svým způsobem i tématem filmu, který je zcela zaměřen na hlavní hrdinku. Nejde tu však o psychologickou studii, která by film "povyšovala" nad sled atrakcí, jde o oscilaci mezi ublíženou němou dívkou nenávidějící muže a sebevědomou femme fatale fascinovanou a posedlou mocí a možností zabíjet muže. Její vrcholně stylizované jednání (rudé rty líbající při nabíjení láskyplně kulku za kulkou či de nirovsky vyšinutá scéna s pistolí před zrcadlem v kostýmu jeptišky...) působí místy vpravdě démonicky, nejde tu však jen o poukaz na patologické chování, které by ji mělo částečně ospravedlňovat; jde tu i o poukaz na filmové zobrazování násilí, na fetišizaci žen a zbraní (neboť Thana vše promýšlí a sama má z toho potěšení, je fetišistkou stejně jako potenciální filmový divák). Ferrarovi se tak daří bez jakéhokoli moralizování či vysvětlování a naprosto nenásilně (jak paradoxně trefné slovo) pracovat s žánrem a zároveň reflektovat, jak působí na diváka. (08.12.2007)