Polytechnika

Po formální stránce působivé, z mého pohledu silná výpověď, hlavně postava Jeffa a jeho (ne)vyrovnání se s pocitem viny. K Bluntmanovu komentáři: ano, při masakru na montrealské polytechnice nezemřely jen ženy, ale (úplně stejně jako ve filmu) i jeden muž - a to pachatel, který spáchal sebevraždu. Zabito bylo 14 žen, zraněno dalších 10 žen a 4 muži, toť vše co se týče obětí. Protože se v některých komentářích níže objevují bláboly o 2 pachatelích a podobně (přičemž dotyčný přiznává, že film ani neviděl do konce), zde je odkaz pro ty, co jsou líní si to vygooglovat a pak sem píší hlouposti: http://cs.wikipedia.org/wiki/Masakr_na_%C3%89cole_Polytechnique Tolik k námětu - hodnocení filmu, který jsem zhlédl jen napůl je pro mne poněkud nepochopitelné, ale někomu to k napsání komentáře zřejmě stačí... (19.12.2013)

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment (25.11.2017)

Kdo by byl řekl, že se takové věci budou dít i v mírumilovné Kanadě? O pár set kilometrů jižněji je to sice tradice, ale na severu se lidi jen tak nestřílí. Nejenom, že to bylo skvěle natočené, ale Villeneuve především dokázal charaktery představit tak, že jim člověk fandil, což se mi věru často nestává. Akorát to nemělo moc svižné tempo. 80% (31.05.2017)

Začal jsem trošičku pátrat, co je ten Denis Villeneuve zač a vypatrál jsem tenhle černobílý, francouzsky namluvený snímek mapující jeden prosincový den na montrealské polytechnice roku 1989. No jo, zase nám cpe nějaký umění, říkáte si. Ale omyl, vážení! Polytechnika je velmi syrové drama ze školních lavic, jež rozebírá traumatický dopad brutálního teroristického činu na psychiku mladého člověka. Svým mrazivým pojetím mi to v mnohém připomnělo vynikajícího Slona Guse Van Santa, který se věnoval masakru na střední škole v americkém Columbine. Villeneuve ve svém filmu využívá podobných metod, černobílá kamera nám přibližuje nevzhledný interiér budovy a komplex dlouhých chodeb, plíživé ticho a hmatatelnou bezmoc střídá hrůzný rachot hřmící zbraně a s ohledem na minimum dialogů nám snímek zprostředkovává příznačně tísnivou atmosféru. Výborná jednohubka na sychravý podzimní večer. (20.11.2015)

Polytechnika je pro mě přímo modelovým příkladem toho, jak by se o podobných událostech (střelba na škole) točit nemělo. Film v posledku nepřibližuje ani osobu pachatele - o kterém si odnesete leda to, že nenáviděl feministky a.k.a. ženy (to, kde se tato nenávist vzala, však nerozpracovává); ale co hůř, ani oběti jeho útoku – které až na dvě výjimky (u kterých nerozpoznám, nakolik mají, či nemají svůj předobraz mezi reálnými přeživšími; přiznávám, že tyhle postavy chápu spíš jako hypotetické ilustrace toho, jak (ne)zpracovat trauma) redukuje na rozstřílená těla. Sice ani tentokrát Villeneuve nezapřel své režijní mistrovství, ale k čemu to, když film neslouží pietním účelům (nepochybuju, že by chtěl, je na to však na jedné straně příliš naturalistický, až exploatující, na druhé pak formalisticky chladný), nýbrž toliko tomu, aby ztvrdil Vill.-ův spravedlivý hvězdný status. 40 % (05.12.2023)