Polytechnika

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment (25.11.2017)

Denis Villeneuve sa podujal natočiť spomienku k 20. výročiu tragédie, ktorá sa odohrala 6. decembra 1989 na Polytechnickej fakulte v Montreale. Udalosť, ktorá v Kanade vyvolala veľkú diskusiu o jej príčinách a ktorej tieň dodnes prenasleduje nielen mnohých jej účastníkov. Samotný režisér bol a je rovestníkom obetí tohto násilného a nezmyselného činu. Jeho motívy sú teda absolútne pochopiteľné. Jedinou chybou, ktorú na filme výraznejšie vnímam, je ten, že je určený pre tých ktorí vedia, alebo pre tých čo si dali tú námahu zistiť si čo sa vtedy stalo. Mrazivý, sugestívny príbeh, ktorý ponúka niekoľko uhlov pohľadu na udalosti je nielen pripomenutím, ale hlavne vyjadrením toho, že tí čo prežili, ale ani tí ostatní stále nezabudli. Neviem či mi bolo smutnejšie po dopozeraní filmu, či pri čítaní niektorých komentárov k nemu. Ľudia sú zrejme skutočne nepoučiteľný. Práve preto som sa rozhodla, že zapálim aj tú poslednú pomyselnú sviečku a pridám aj poslednú hviezdičku tomuto filmu. (18.11.2015)

Smrt feministkám. S touhle myšlenkou vstupoval pětadvacetiletý Marc Lépine ( jeho jméno ve filmu není vyřčeno ) do montrealské Polytechniky. Drsné, syrové drama které vás nenechá chladnými. V téhle situaci by se nechtěl ocitnout asi nikdo. Je to silný příběh ale emotivně hůře zpracovaný. O charakterech obětí víme jen málo proto tenhle film nedokázal abych naplno soucítil s obětmi. I tak rozhodně stojí za vidění. Lepší 3 hvězdy. (30.04.2020)

46th KVIFF 2011 - TRIBUTE TO DENIS VILLENEUVE - Pocta Denisi Villeneuvovi (Polytechnique / POLYTECHNIQUE / Polytechnika) - Důvod masakru hrozný, zpracování skvělé... Bál jsem se toho aby to nebyla další z vyvražďovaček kde jen teče krev a kde divák sleduje jen jakými možnými způsoby se dá člověk zabít. Byl to uplný opak - vidíme zde jak se cítily hlavní "hrdinové" tohoto filmu a jak se z jejich pohledů tento masakr odehrával - 4. 8. 2010 - 90% (20.06.2012)

Umně vyvolaná deprese a pocit bezradnosti se Polytechnice rozhodně upřít nedá, stejně jako velmi osobité formální hrátky s prostředím, úhly kamery a měnící se subjektivní perspektivou tří hlavních protagonistů - vraha, ženské oběti a mužského svědka. Villeneuve se tím snaží dosáhnout osobnějšího přístupu a větší emocionální odezvy, ale v nastoleném formálním měřítku, kdy akt násilí nastupuje na scénu až nečekaně brzy a styl se spíše zaměřuje na dynamizaci děje v podobě překrývání nejdramatičtějších událostí nežli na užší propojení s oběťmi, mu to moc nejde (nejvíce napínavé sekvence jsou ty, které aplikují hkediskové záběry, ale bohužel jich je příliš málo). A zatímco napojení na psychiku vraha v úvodu docela funguje, hlavní ženská hrdinka je nezajímavá a závěr mě příliš nezasáhl (a mužský klaďas je podivně odbytý). Každopádně je na tom vidět Dennisovo režijní nadání a pro jeho zanícené fanoušky určitě vhodná expozice do jeho tvorby. (28.09.2018)