Polytechnika

Naprosto neuvěřitelný, mrazivý a intenzivní filmový zážitek, který mě rozhodně dostal. Každý masakr je otřesný, ale ty školní jsou ještě něco mnohem horší a tady to umocňuje fakt, že byl mířen pouze na ženy. Natočeno uctivým přístupem jako pocta obětem, nikoliv senzace chtivá jednohubka. Na Villeneuvea bych se asi měl zaměřit. (11.06.2016)

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment (25.11.2017)

Polytechnika je velmi chytře natočena jako poměrně krátký, avšak o to údernější film, který je skromný na slovo a vypráví převážně obrazem. černobílý formát filmu prospívá v tom smyslu, že se divák soustředí více na prožívání postav a samotnou ideu toho, co se na obrazovce děje. Téma feminismu stačí oťuknout pár scénami a hned pochopíte, oč běží. Přesto nemohu říct, že by se do mě film nějak výrazně zapsal. 7/10 (20.11.2016)

Velké zklamání, hluboké jako Grand Canyon. Na film jsem šla, aby jsem mohla porovnat filmy s podobnou tématikou, jako třeba Elephant Guse Van Santa. Polytechnika, podle mě estetizuje násilí, černobílým materiálem se snaží podtrhnout dokumentární stránku události, která balancuje na hranici únosnosti. Srdcervoucí hudební doprovod, záběry na Picassovu Guernicu, které předchází nabíjení samopalu, mě málem zvedly ze sedačky a dohnaly k tomu sál opustit. V podstatě je film feministkám hodně nakloněn, ale nevkusným způsobem (scéna kdy studentka zjistí, jak těžké je konkurovat mužům v přijímacím řízení, svět je nespravedlivý, ale že svého syna vychová k lásce...) a do nebe volající jsou epizody, jak jednoho studenta dohnala celá událost k sebevraždě. Raději si zajděte na jiný film z festivalového menu nebo sáhněte po skvělém filmu Elephant-ten s tímto tématem pracuje originálně, bez patosu, na úrovni a hlavně, na úplně jiném levelu. (01.07.2011)

(46. MFFKV) Nejednat se o novinářskou projekci, pravděpodobně neudržím dekórum a propuknu ve smích. Možná to je ale dáno jenom tím, že mi uniká několik věcí. Jednak nechápu, proč v roce 2009 vznikne film na téma "student zabije ve škole několik spolustudentů/spolustudentek", když jsou události v Columbine passé. Jednak, pokud odhlédnu od zvolené látky, nerozumím tomu, proč přijít s něčím, co svým zpracováním stojí daleko za snímky se stejnou problematikou. Formálně je POLYTECHNIKA sice zajímavá, ale nepřijde mi nejšťastnější kombinovat autentické pojetí (odpoutaná dokumentární kamera a černobílý materiál) s výrazně filmově stylizovanými postupy (užití hudby s ušislyšnou snahou o vyvolání patřičné emoce na straně diváka), protože to vede k estetizování násilí. Střídání vypravěčských hledisek by mohlo vést k možnosti nahlédnout na danou věci i z pozice vraha, ale nakonec je ona multiplicita pohledů redukována závěrečným komentářem mimo obraz a nápisem v titulcích do podoby jednostraně feminnistického uměleckého kýče, který pomíjí, že během dané události zemřely nejenom ženy. Vyfabulování daných událostí, což je odůvodněno úctou k rodinám zemřelých, mohlo dopadnout i jinak, než jako tezovité dílo, které komplexní otázky redukuje do pouhých emocí a banálních symbolů či metafor. Nemůžu se zbavit pocitu, že Denis Villeneuve točí v posledních letech ukázkové midculty. (06.07.2011)