Stalingrad

Joseph Vilsmaier: Na východní frontě sníh.. Ať už máte na opaskové přezce Got Mit Uns, nebo nemáte - když se člověk ocitne uprostřed pekla, je absolutně jedno, z které strany do něj vstoupil, protože jen a pouze lidské charaktery napříč spektrem vojenských uniforem mohou udělat věci hrozné alespoň trochu lepšími. Režisérsky i herecky nepříliš zvládnutý snímek, který však určitě zaslouží uznání za zdůraznění obyčejné lidskosti potlačením pro válečné snímky typické glorifikace hrdinství a pohrdání zbabělostí. Ono totiž většinou, když historikové tvrdí, že se nějaký voják vrhl na zamrzlé cestě sebevražedně pod pás jedoucího tanku a s odjištěným granátem zařval: „Za stranu! Za lidi!“, vyjde nakonec najevo, že volal: „Zasrané náledí!“ Ty dvakrát dvě bedny vody měli aktéři předem prohrané sázky zrovna poslat Adolfovi do berlínského bunkru.. (07.09.2011)

Vilsmaier přespříliš odkazuje na myšlenku Remarqua (Na západní frontě klid) a mě to nevyhovuje. A to nejen díky tomu, že v každém případě se jedná o jiný světový konflikt. V první řadě mi vadí vykalkulovaná a v podstatě pouze kladná postava německého důstojníka von Witzlanda, rozumím pokusu poukázat na to, že ne všichni Němci byli nepřemýšlivé vraždící bestie, ale tím, že se z důstojníka udělá pouze klaďas si mé sympatie nezíská (mám rád komplikovanou psychologii postav). - Za další. I v prakticky pouze mužských filmech mám rád ženské postavy, obvykle jsou pro děj nějakým způsobem přínosné, což ovšem nemůžu říci zde o Irině (Hana Vávrová), která v každé scéně v níž se objevila působila jako pěst na oko. - Ovšem nejzásadnějším mínusem, který já ve filmu spatřuji je to, že pokud se Vilsmaier chtěl zaměřit především na psychologii postav a jejich protiválečné smýšlení, pocity a pohnutky, proč si nevybral jakoukoliv menší bitvu (nepochybuji, že by byla méně krutá, krvavá a zbytečná), ale proč rovnou sáhl po jedné z nejzásadnějších a největších bitev novodobé vojenské éry - Bitvu o Stalingrad ve které zahynulo přes dva miliony osob. Když o hrůznosti samotného konfliktu se něco málo dozvíme pouze díky počátečnímu a závěrečnému titulku. Ve filmu jako takovém vidíme pouze jednu tankovou bitvu o pěti šesti tancích proti pár zbídačeným pěšákům a jedno dobývání strategicky důležitého továrního komplexu. - Když k tomu navíc připočtu, že ani technická stránka není kdovíjak působivá na to, že se točilo v devadesátých letech a mnoho i o dvacet let starších snímků je mnohem promakanějších. - Někdo tu píše o tom, že film je působivější od amerických bratříčků v tom, že se soustředí na strach vojáků (voják se při bitvě strachy posere), rozklad morálky či nepatetické umírání (dělem rozpůlený voják). To vše je sice hezké, ale spíš můžu pochválit Vilsmaiera za to, že přečetl Remarquovo dílo a tyto scény aplikoval do svého filmu. - Vlastně se mi toho nelíbilo mnohem víc, počínaje mnohdy příšernými dialogy a konče nepříliš zvládnutým režijním vedením. - A závěrem. Jen kvůli tomu, že se na filmu podíleli také čeští tvůrci v čele s Karlem Heřmánkem nadhodnocovat nebudu. - 65% (08.12.2012)

Na Stalingradu je vidět, že jeho rozpočet sice smutně pošilhává po kamarádu ve zbrani Ryanovi, což vynikne hlavně v bojových scénách, ale téměř ve všem ostatním stojí nad ním. Ve Stalingradu není místo na sentiment, nejsou tu samí hrdinové, vojáci mají strach, selhávají. Boje v budovách jsou mnohem osobnější, nepřítel je často na dosah ruky a v nepřehledné situaci spácháte i tu nejhorší chybu. A postavy se vyvíjejí. Vojáci prožívají deziluzi, mění se v trosky fyzické i psychické. Rozklad morálky, těl, vojenského tělesa i jedince jde ruku v ruce. Nevím proč, ale z nějakého důvodu je západní filmová fronta jinačí než ta východní. Sice stejně krvavá, ale tak nějak hezčí. Vilsmaier, či spíše scénárista, si však jedno přikrášlení neodpustil. Páchají-li totiž Němci nějaká zvěrstva, nikdy to nejsou hlavní hrdinové. Ukázal nám, jak válka dělá z lidí trosky, ale neukázal nám, jak se rodí monstra. (15.09.2008)

Stalingrad-slovo které budí respekt stejně jako pohled na žraloka bílého.Film který ukazuje že ve stalingradském sněhu nešlo spoléhat na osudovou něhu.Začátek filmu je takový prázdninový jak se vojáci koupou ve společnosti plážových slečen někde v Itálii,radují se a nabírají síly z předešlých bojů a vzápětí je slyšet trumpeta a začíná rychlý nástup na nádvoří,na cestu vlakem do míst odkud pro většinu z nich nebude návratu.Vědí že jedou bojovat,ale díky propracované propagandě srší humorem,vždyť jedou do Ruska,do země která stojí na hliněných nohách jak se německému národu snažilo nabulíkovat vrchní velení wehrmachtu.Skvělé scény,skvělá "bořící" hudba od Norberta J. Schneidera vytváří hustou atmosféru po celý film.Josephovi Vilsmaierovi se povedlo natočit doslova autentický film o zimě,hladu,smrti i bezmocnosti a Stalingrad z roku 2013 se tomuto o 20 let staršímu snímku ani zdaleka nepřiblížil. (19.06.2018)

Päťdesiat rokov od najväčšej bitky v dejinách nakrútili Nemci svoj pohľad na ňu. Na historický veľkofilm asi neboli peniaze a bolo naň aj neskoro. Namiesto toho sa Vilsmaier na malej vzorke nemeckých dôstojníkov a vojakov pokúsil ukázať ich videnie veľkej bitky. Nie vždy sa mu to darilo uveriteľným spôsobom. Viackrát som prevrátil oči nad myšlienkovými a obrazovými klišé, ktoré sa vo filme vyskytovali. Nadmerné množstvo epizód film zahltilo na úkor drobnokresby postáv a technické nedostatky ho odsunuli do šedivého priemeru. Možno to znie neuveriteľne, ale ja som sa pri tomto filme dosť nudil. A to by som sa pri dvojtísícom hodnotenom filme nemal. (12.01.2011)