Tajemství jejich očí

Je vždy povznášející nalézt mezi záplavou blockbusterů plných efektů, mělkých emocí a karikatur charakterů, filmové dílo, které se dovolává práva přednést ódu na kinematografii. V době remaků, restartů a vyprahlé pouště plné trouchnivějících kostí originálních nápadů, se do člověka navrací vášeň pro film (který se za ta léta změnil v pravidelnou, ale již tak nepůsobící drogu). Co dělá filmy výjimečnými? Jsou to scény, které si budete v hlavě přehrávat dekády. Takže jenom tak namátkou dvě: honička na stadiónu (to jsem snad ještě neviděl) a výslech (tohle jsem zaručeně ještě neviděl!). Argentinská love story (protože o lásku – a především o vášeň -- tu jde především) se vrhá přes řeky času a zase zpátky s jistotou, kterou jsem již dlouho nezažil. Fragmenty celku do sebe pomalu zapadají a v závěru na vás vyrukují nikoli lacinou pointou, ale logickým závěrem, který vás o to víc položí na lopatky. Příběh se vám zadírá pod kůži a stává se osobní záležitostí (a zároveň prožitou zkušeností), ze které se už nelze vzpamatovat. Po shlédnutí Protektora jsem se bláhově domníval, že jsme již krůček od toho točit filmy světově. Argentinský export mi ukázal, jak hluboce jsem se mýlil (na tuhle společnost náš Film roku zkrátka nemá). (02.05.2010)

Zajímavá věc, když jsem viděla americký remake, tak jsem vůbec nevěděla, že to je remake a vůbec že je to adaptace, ale i tak mi ten film celou dobu připadal jako palčivě zmrzačený a triviálně amerikanizovaný románový příběh se silným artovým potenciálem. Takže jakmile jsem se dozvěděla, že opravdu existuje cizojazyčný předobraz, běžela jsem ho rychle zkontrolovat s jistotou, že bude dokonalý na všech místech, kde se Amíci snažili být chytří a současní. Je to pravda z hlediska příběhu, symbolů, témat a motivů. Ale velmi nerada musím přiznat, že co se týče atmosféry, tak se mi ta americká verze líbila víc. Tady se pořád mluví a mluví a všichni jsou tak energičtí a nastrojení... Přijde mi, že to do velké míry ubírá tíhu tomu tušenému neviděnému podhoubí, a ani ta finální konfrontace kvůli tomu nevynikne tak moc, jak by mohla. (05.11.2017)

Jsem nadšen. Dvě drobné chybičky již velmi trefně pojmenoval Marigold - taky mně mírně zchladila místy až příliš okatá práce maskéra a nepatrné náběhy k telenovelové melodramatičnosti. Z řemeslného hlediska ale jde o tak nechutně dokonalý film, až mi z toho běhal mráz po zádech. A to je pocit, na který jsem v poslední době téměř zapomněl. Umně propletený, ale nezmatený scénář evokuje tísnivou atmosféru nostalgie - nostalgie po tom, co jsme promrhali a ztratili, nejen po lidech a věcech, ale i situacích, příležitostech a nadějích. Tato éterická příchuť je ale "pouhým" bonusem ke krásné poctě oldschoolovým krimifilmům - filmům, v nichž kralovaly ostře vykreslené postavy (Sandoval!) a hrubý realismus akce. Každý pětihvězdičkový film musí obsahovat hned několik scén, které mě trefí na solar - zde jsou tři z nich : strhující one-shot záběr honičky na fotbalovém stadionu / jemně rozehrané vzrušení a následné zklamání mladé právničky v okamžiku, kdy si Esposito přijde promluvit o "jedné věci" / Sandovalova oběť. ¡Viva Argentina! (16.05.2010)

Mám tyhle typy filmů rád. Nenápadný, ale zajímavý. Na druhou stranu ale většinou u těch nenápadných hrozí, že budou taky nudný a strašně se televizně táhnoucí. No a u tohodle jsem to prožíval tisíckrát tolik. Protáčel jsem se v posteli jak zběsilej. Ale teď nevím, jestli to bylo víc filmem nebo tím, že jsem v pokoji i večer měl třicet stupňů. Vedro je občas nesnesitelná věc. (15.06.2010)

Úžasné, kolik rovin a významů v sobě spojuje tento argentinský snímek (a čerstvý držitel Oscara) a jak je to přesto celistvý a konzistentní celek. 1. metažánrový film, který by bylo velkou chybou vnímat jen jako pouhou kriminálku. Spojuje v sobě hned několik žánrů (detektivní, romantický, komediální, politický, historický), přičemž jejich významovému rozložení porozumíte teprve až s úplným závěrem snímku. 2. postmoderní snímek, který je vyprávěn kontinuálně ve třech rovinách (současnost, minulost a její reflexe prostřednictvím stylizace románového pohledu), které se ale pozvolna proplétají a místy je lze snadno zaměnit, vytvářejí navíc prostor glosovat a reflektovat dění, které má charakter současnosti. 3. velmi osobitá variace s odkazy latinskoamerického magického realismu, kde nechybí tradiční atributy - osudová žena, láska přetrvávající dekády, prvek pomsty jakožto jediného principu bytí, výjimečně silný příběh, úkladné vraždy, různorodá interpretace reality, narační světy... 4. rámcová kompozice pointovaná dvojitým závěrem, který snímek a celý příběh skutečně korunuje a svádí do jednoho řečiště rozložité povodí dějových linek 5. skutečně zdařilou estetiku snímku a stylizaci do 70. let minulého století, pod níž tiše probublává šedé bezčasí peronismu a následných vojenských diktatur, tedy polototalitní a totalitní režim, který přímo ovlivňuje události v příběhu. 6. neobvykle silně vyvážená forma a obsah - snímek působí skutečně jako homogenní tvar, od použitých kamerových clon, autentické mizanscény coby dobové kulisy, nenápadného střihu, gradace, členění do několika celků ukončených vždy patrnou minizatmívačkou, několika stylizovaných pasáží, hereckých výkonů, scény na fotbalovém stadionu...až po výše popisovaný pouhé kriminálce neadekvátní obsah. Skutečně silný a sugestivní film se výraznou stopou artového směrování... PS: Hanekeho Bílá stuha si ale Oskara zasloužila víc... (10.03.2010)