Tajemství jejich očí

(CINEMA MUNDI 2010) Pro mě osobně jeden z formálně nejopojnějších filmů. Hladké přechody mezi jednotlivými žánry; precizní dávkování informací, kdy divák očekává předvídatelnou velkou pointu, ale nakonec je předchozí zasazeno do zcela nového rámce dodávající viděnému na komplexnosti; stylistická nápaditost při inscenování mizanscény a především orientaci v prostoru (několikaminutová scéna na stadionu v "jednom záběru"); tři zcela odlišné módy vyprávění, které jsou od sebe v některých chvílích k nerozlišení (současná rovina, kniha o minulosti, vzpomínky na minulost); chytré postavy otevřeně kritizující to, co by mohlo být považováno ze strany diváka za nedostatek a vůbec ironizující melodramatičnost či poukazující na nepodstatnost detektivního pátrání (protože pachatel je odhalen brzy, jde jen o to ho chytit). Je mi jasné, že tyhle nadžánrové pecky nedostávají Oscara, ale za sebe mám v kategorii Nejlepší zahraniční film jasno. P.S. Oprava: dostávají, a jsem tomu rád. (25.02.2010)

Pozoruhodná záležitost s nádhernou atmosférou a krásnou hudbou, příběh o vyšetřování vraždy mladé půvabné ženy mě vtáhnul a já jsem se nechala unést.. Prolínání časových linek mě vůbec nerušilo, naopak mě to bavilo, skládat si jednotlivé střípky dohromady, co se stalo tenkrát a co se děje v přítomnosti.. Ricardo Darín je ohromný sympaťák, moc hezky jim to se Soledad fungovalo, kamarád Guillermo Francella báječný, skvělé hlášky, no a záporáci správně odporní.. Ode mne plný počet, filmová spokojenost.. (08.07.2024)

Žánrovo mnohovrstevnaté, opakujúco vyvolávajúce pocity strachu a ZODIACovskej stiesnenosti, ktoré odľahčuje zaujímavo neprehľadná love story a scény s nenapraviteľným Sandovalom. Nie je to film dokonalý, ale majúci dokonalé okamihy. A až nadpozemsky krásnu Soledad Villamil. Scéna vo výťahu = BR BR, NIE, ÁNO = dokonalé zimomriavky ! (20.03.2011)

Je vždy povznášející nalézt mezi záplavou blockbusterů plných efektů, mělkých emocí a karikatur charakterů, filmové dílo, které se dovolává práva přednést ódu na kinematografii. V době remaků, restartů a vyprahlé pouště plné trouchnivějících kostí originálních nápadů, se do člověka navrací vášeň pro film (který se za ta léta změnil v pravidelnou, ale již tak nepůsobící drogu). Co dělá filmy výjimečnými? Jsou to scény, které si budete v hlavě přehrávat dekády. Takže jenom tak namátkou dvě: honička na stadiónu (to jsem snad ještě neviděl) a výslech (tohle jsem zaručeně ještě neviděl!). Argentinská love story (protože o lásku – a především o vášeň -- tu jde především) se vrhá přes řeky času a zase zpátky s jistotou, kterou jsem již dlouho nezažil. Fragmenty celku do sebe pomalu zapadají a v závěru na vás vyrukují nikoli lacinou pointou, ale logickým závěrem, který vás o to víc položí na lopatky. Příběh se vám zadírá pod kůži a stává se osobní záležitostí (a zároveň prožitou zkušeností), ze které se už nelze vzpamatovat. Po shlédnutí Protektora jsem se bláhově domníval, že jsme již krůček od toho točit filmy světově. Argentinský export mi ukázal, jak hluboce jsem se mýlil (na tuhle společnost náš Film roku zkrátka nemá). (02.05.2010)

Žánrově vybroušená krimi s od začátku do konce přesným plánem a rozvrženou kompozicí zvratů, vývoje postav atd. (vzájemná gradace a posouvání vyšetřovací linie s osobními záležitostmi či tragédiemi), pevnou režií s pár silně atmosférickými okamžiky (fotbalové hřiště, výtah), upomínající na Fincherova Zodiaca, skvělými herci a velice silným pocitem, který ve vás po skončení filmu ještě chvíli přetrvá. Na klenoty žánru nedosáhla jen o kousek a byla by tak chyba tuhle argentinskou lahůdku minout jen proto, že jste letos Oscara přáli někomu jinému. (10.03.2010)