Život po životě

Toto téma šlo pojmout dvěma způsoby. Jeden je diváka citově vydírat a násilně mu vtloukat do hlavy „jediný správný“ názor, že jsme všichni slepí a ti, jež nazýváme šarlatány, mají opravdu mimořádné schopnosti, přesahující naše chápání. Anebo celý fenomén ukázat v lepším světle, kdy v některých případech opravdu jde o poslední a jediný způsob, jak se vyrovnat se smrtí někoho blízkého, resp. přestože „víme“, chceme věřit. Eastwoodova novinka naznačuje způsob druhý (jak bych u něj čekal), ale po(s)tupně se přelévá v první. Jednotlivé příběhy jsou schematické, vykonstruované a shází jim živěji napsané i zahrané postavy. Část o mužském médiu, znaveném svým darem a vším, co přináší, má potenciál (všechna schémata jsou na správném místě – sympatický, nenápadný hrdina, téma odpovědnosti a přijmutí své podstaty, romantická linka na obzoru) a dokonce příjemně civilního Matta Damona, ale nemá šanci doznat řádného tvaru ani prostoru, když Eastwood neustále utíká k těm dvěma zbylým. V závěru je navíc všechny velmi hrubě spojí a dochází ke zrodu jakéhosi příběhového Frankensteina, snad jakousi osudově mytickou romantiku, jejíž původ, přemostění ani smysl nejsem schopen dohledat. (10.03.2011)

Tak se nás Špinavý Harry snaží na stará kolena nudit točením esoterických, močopudných blábolů! Asi rekapituluje. No co by Pro hrst dolarů neudělal, že? Zřejmě už i pomalu slyší broušení kosy a v dáli cválat Bledého jezdce a je patrně s tímto faktem Nesmiřitelný, a tak je Sázka na smrt jasnou volbou! Místo, aby naposled přeleštil své Grand Torino a snažil se ještě z posledních sil ošukat nějakou obstarožní krasavici na Madisonském mostě, najal Million dollar Damona, který umí vytočit mrtvou babičku rychleji, než by jste řekli "posmrtná zkušenost" a unudit diváka unylým popisem míst, Kam orli zcela určitě nelétají! Moodyho komunita nepochybně jásá a je už xmrti nedočkavá, až bude stát po kolena v mlze a hledět do blba! Každopádně, Clinte, nejsi už žádný Zelenáč, tak zkus S nasazením života Pověsit svou režijní kariéru ještě výš a příště prosím pro změnu něco od Dänikena. Ten umí také skvěle uplést z hovna bič a navíc tam budou i Ufoni! (04.03.2011)

Clint Eastwood chce říct všechno a i přes velmi střídmé tempo nakonec říká sotva polovinu. A podobně polorozpadlý nápad v jeho novodobé éře nepamatuji. Chápu všechny nálady a veškeré dějové linky mi krásně jdou dohromady, ale nechápu, proč je na čistě filozofické drama potřeba přes dvě hodiny, ve kterých je skoro polovina stopáže jen pozvolným dialogovým stepováním. Hereafter má sílu v jednotlivých scénách (úvod, metro a vaření), ale jako celek bohužel prošumí. (15.09.2011)

Jednou tam musíme všichni. To si řekl Clint Eastwood a natočil film o lidech, kteří zažili setkání se záhrobím. Ocitnout se na druhé straně je téma fascinující, ale Eastwood ho doslova prohospodařil za vydatného přispění ledabylého a povrchního scénáře Petera Morgana. Matt Damon hraje muže, který po operaci v dětství získal psychotronické schopnosti. On to však nebere jako dar, ale jako prokletí. Dokáže navázat spojení se zemřelými, promlouvat s nimi a jejich vzkazy předávat jejich živým příbuzným. Stačí mu na to jen chytnout živého člověka za ruce, a hned je spojení s nebožtíkem navázáno. Jenže to je za dvě hodiny asi ta nejdramatičtější scéna, jakou ve filmu uvidíme. A rozjezd s vlnou tsunami je přitom tak slibný a je to nejlépe natočená katastrofická scéna, jakou jsem kdy ve filmu viděl. A pak už nic. V klinické smrti se asi ocitla i většina herců na place. Damon hraje, jak kdyby ho opakovaně v karavanu probírali a polévali studenou vodou po bujarém večírku a on si protíral obličej a před budícími asistenty říkal " aha, jo já vím, já bych chrápal až bych brečel, ale musím jít hrát". Bryce Dallas Howard, která už dávno neplatí za ošklivku a dceru ošklivého režiséra sice hraje ze všech nejlépe, ale výskyt její postavy je záhadnější, než to co nás čeká po smrti. S rovnými vlasy a nalepenými řasami připomíná modelku, která krátce nevysvětlitelně navštíví kurzy vaření, kde se seznámí s Damonem, a ten pak s ní udělá seanci, a ona pak stejně nevysvětlitelně z filmu zmizí a už o ní nepadne jediné slovo. Cécile De France jsem v roli moderátorky posedlé zážitkem z klinické smrti ani nepoznal a hlavně její postava byla neskutečně otravná a jen brzdila děj. Další postavy byly tak hrozné, že nemá smysl se o nich rozepisovat s čestnou výjimkou Jay Mohra, který psychotronikova bratra hrál dost přirozeně. Tempo filmu bylo ubíjející a přesně symbolizovalo vláčně se pohybujícího Eastwooda tentokrát (díky bohu) jen za kamerou. Tam asi v přestávkách trénoval skoky do rakve, a proto si usmyslel na sklonku života natočit film s tématem o životě po životě. Jenže vůbec nic v něm neřešil, nic jsem se nedozvěděl, zajímavé téma to nikam neposunulo a přišlo mně, že film se věnuje všemu, jenom ne a ne se s vervou pustit do toho hlavního. Na co pak tento film vznikl?! A ani se už nedivim, že propadl a naopak se divím, že soudnosti pozbyli Spielberg s Marshallem jako producenti. Povrchnější a nudnější film obsahující jednu vynikající, a tak trochu samoúčelnou scénu se tsunami, se jen tak nevidí. Pane Eastwoode jen tak dál. Točíte krásně povrchní filmy na usnutí. Nasedněte do toho Vašeho Gran Torina a odjedtě už někam do prdele. 40% (10.03.2011)

Život po životě určitě není film pro každého (tedy ne snad že by Clint Eastwood dříve takové točil). Je to tiše dramatický příběh plný emoci, civilní, lidský, konejšivý... Tak nějak se mi zdá že o posmrtný život, záhrobí a navazování kontaktu s druhou stranou v něm jde až v té úplně poslední řadě. Vlastně mám chuť ho přirovnat ke Spielbergovým Blízkým setkáním třetího druhu, akorát s výměnou mimozemšťanů za nebožtíky. Ve filmu je řada nesmírně působivých scén všeho druhu (jen namátkou skrývání se před sociálkou, ochutnávání jídel s páskou na očích, obcházení médií - podvodníků, samozřejmě také úvodní vlna...) a každý z těch tří příběhů dokáže upoutat a zaujmout. Konec je vyloženě krásný. A nevadí mi, že je to čistočistý happyend bez jakéhokoliv otazníku. (14.12.2014)